Oběti USA při operaci Irácká svoboda červenec 2003 - historie

Oběti USA při operaci Irácká svoboda červenec 2003 - historie


We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.

Oběti USA při operaci Irácká svoboda Červenec 2003

Celkem ztráty47
Servisní členStářídatum
1. Sgt. Christopher D. Coffin511. července 2003
Cpl. Travis J. Bradach-Nall212. července 2003
PFC. Corey L. Malý202. července 2003
PFC. Edward James Herrgott203. července 2003
Sgt. David B. Parson3006.07.2003
Spc. Jeffrey M. Wershow2206.07.2003
Zaměstnanci Sgt. Barry Sanford, starší467. července 2003
Sgt. Chad L. Keith217. července 2003
Sgt. 1. třída Craig A. Boling3808.07.2003
Pvt. Robert L. McKinley2308.07.2003
Sgt. Roger D. Rowe5409.07.2003
Sgt. 1. třída Dan Henry Gabrielson3909.07.2003
Lance Cpl. Jason Andrew Tetrault2009.07.2003
Sgt. Melissa Valles2609.07.2003
Spc. Christian Schultz2011. července 2003
Spc. Joshua M. Neusche2012. července 2003
Sgt. Jaror C. Puello-Coronado3613. července 2003
Kpt. Paul J. Cassidy3613. července 2003
Sgt. Michael T. Crockett2714. července 2003
Lance Cpl. Cory Ryan Geurin1815. července 2003
Spc. Ramon Reyes Torres2916. července 2003
Poddůstojník 3. třídy David J. Moreno2617. července 2003
Sgt. Mason Douglas Whetstone3017. července 2003
Spc. Joel L. Bertoldie2018. července 2003
Druhý poručík Jonathan D. Rozier2519. července 2003
Sgt. Jason D. Jordan2420. července 2003
Mistr Sgt. David A. Scott5120. července 2003
Sgt. Justin W. Garvey2320. července 2003
Sgt. 1. třída Christopher R. Willoughby2920. července 2003
Cpl. Mark A. Bibby2521. července 2003
Spc. Jon P. Fettig3022. července 2003
Spc. Brett T. Christian2723. července 2003
Joshua T. Byers2923. července 2003
Cpl. Evan Asa Ashcraft2424. července 2003
PFC. Raheen Tyson Heighter2224. července 2003
Zaměstnanci Sgt. Hector R. Perez4024. července 2003
Sgt. Juan M. Serrano3124. července 2003
Spc. Jonathan P. Barnes2126. července 2003
PFC. Jonathan M. Cheatham1926. července 2003
Sgt. Daniel K. Methvin2226. července 2003
PFC. Wilfredo Perez Jr.2426. července 2003
Sgt. Heath A. McMillin2927. července 2003
Spc. William J. Maher III3528. července 2003
Sgt. Nathaniel Hart Jr.2928. července 2003
1. poručík Leif E. Nott2430. července 2003
Pvt. Michael J. Deutsch2131. července 2003
Spc. James I. Lambert III2231. července 2003

Army Spc. Vincent Sebastian Ibarria

22, ze San Antonia, zemřel 3. července při nehodě převrácení vozidla v afghánském Farahu. Ibarria byl přidělen k 2. praporu, 22. pěšího pluku, 1. bojové brigádě 1. pěší brigády, 10. horské divizi, Fort Drum, New York. Mezi ocenění a vyznamenání Ibarria patří medaile Národní obranné služby, medaile Globální válka proti terorismu, medaile Kampaň v Afghánistánu s hvězdou kampaně, medaile Úspěch armády a Stuha vojenské služby. Incident je v šetření.

Pentagon oznámil smrt vojáka zabitého při nehodě převrácení vozidla v Afghánistánu.

Spc. Podle zprávy Pentagonu zemřel 21. července Vincent Sebastian Ibarria, 21 let ze San Antonia, 3. července ve afghánském Farahu. Incident je v šetření.

Ibarria byl přidělen k 2. praporu, 22. pěšího pluku, 1. bojové brigádě 1. pěší brigády, 10. horské divizi, Fort Drum, New York.

"Naše myšlenky a modlitby jsou s rodinou a přáteli Spc." Vincent Ibarria v této těžké době. Ztráta jakéhokoli horského vojáka má trvalý dopad na každého člena týmu. 10. horská divize truchlí nad ztrátou Spc. Ibarria, bude nám z našich formací velmi chybět, “řekl podplukovník Kamil Sztalkoper, mluvčí 10. horské divize.

Mezi ocenění a vyznamenání Ibarria patří medaile Národní obranné služby, medaile Globální válka proti terorismu, medaile Kampaň v Afghánistánu s hvězdou kampaně, medaile Úspěch armády a Stuha vojenské služby.


Oběti USA při operaci Irácká svoboda červenec 2003 - historie

OBCHOD PRO 2. DRUHÝ ZBRANĚNÝ DIVISION APPAREL & amp; DÁRKY:

„Toujours Pr & ecirct“

(Aktualizováno 5-30-08)

Jednotka, kterou většina veteránů z dob studené války znala jako 2. obrněný jízdní pluk (ACR), nedávno postavila obrněné vozidlo Stryker a nyní je označována jako 2. jízdní pluk Stryker (SCR). 2. Stryker Cavalry Regiment je vojenská jednotka v armádě Spojených států, která dokáže vysledovat její linii zpět do rané fáze 19. století. 2SCR má vyznamenání za nejdelší nepřetržitě sloužící jednotku v armádě Spojených států. Posláním 2. kavárny je po obdržení rozkazu rychle nasadit a provádět průzkumné a bezpečnostní operace kdekoli na světě a být připraveni bojovat po příjezdu a vyhrát.

2. pluk dragounů byl zřízen dne 23. května 1836 k boji v Seminole indických kampaní na Floridě. Dragoun byl v podstatě nasazený pěšák. Tento typ jednotky byl považován za nejschopnější v poražení agilního a nepolapitelného Seminole. Z těchto kampaní získal pluk svůj první Battle Streamer. Druhí dragouni pak sloužili na hranici Texasu střežící západní expanzi národa. Pluk bojoval v mexicko-americké válce, raných hraničních indických válkách, krvácení do Kansasu a mormonské válce v Utahu.

Když na jaře 1861 začala občanská válka, 2. dragouni podnikli dlouhou cestu napříč Spojenými státy, aby se připojili k federálním silám kolem Washingtonu D.C. Prvky jednotky dorazily včas, aby se mohly zúčastnit první bitvy u Bull Run. 2. dragouni, stejně jako všechny nasazené jednotky, byli znovu organizováni a 3. srpna 1861 se stali 2. americkou kavalerií. Druhá americká kavalérie sloužila téměř v každé větší bitvě a kampani, které se účastnila federální armáda Potomaců. Pluk získal 14 bitevních streamerů během občanské války a tři 2. jízdní vojáci obdrželi čestnou medaili Kongresu.

Po občanské válce se 2. jízda vrátila na Západ. Do roku 1890 se pluk účastnil indiánských válek. 2. jízdní pluk byl rozptýlen přes hranice, kde byli povoláni k udržení míru, prozkoumání rozsáhlých neznámých zemí nového území, zakládání pevností a rozvoj silničních systémů a telegrafních linek. 2. americký pluk kavalérie přidal do svých barev jedenáct dalších bitevních streamerů z indických válek. Během tohoto období bylo Kongresu vyznamenáno dalších patnáct vojáků 2. kavalérie.

V roce 1898, během španělsko-americké války, byla 2. kavalérie nasazena na Kubu a připojila se k Teddy Rooseveltovi a drsným jezdcům v bojích na El Canay, San Juan Hill, Aquadores a Santiago. 2. jízdní pluk pobýval na Kubě v okupační službě až do roku 1903. Od roku 1903 do roku 1906 a znovu od roku 1910 do roku 1912 pluk sloužil na Filipínských ostrovech. Tam provedli operace proti domorodcům Moro a povstání proti zavedené filipínské vládě. Po návratu z Filipín byla 2. kavalérie umístěna ve Fort Bliss v Texasu, aby prováděla bezpečnost hranic během bouřlivých let mexické revoluce.

První světová válka byla další éra, během níž se 2. jízdní pluk vyznamenal. V roce 1917 pluk se sídlem ve Forts Ethan Allan, VT a Fort Myers, VA cvičil další jezdecké jednotky pro nadcházející válku. Na základě své pověsti a historie generál Pershing vyzval pluk, aby sloužil u amerických expedičních sil (AEF), a v roce 1917 byl pluk nasazen do Evropy jako jediná americká jízdní jednotka, která bojovala v první světové válce. Pluk sloužil po celém americkém sektoru při provádění kavalérie a byl používán jako vykořisťovací síla v několika bojových operacích, pracoval jako dragouni, sesedající z držby klíčového terénu. Těmito akcemi pluk prokázal, že jednotky jezdectva na koních mají na moderním bojišti stále hodnotu. Druhá jízda zůstala u okupační armády v Německu v Koblenzi až do srpna 1919.

Během meziválečných let byl 2. jízdní pluk umístěn ve Fort Riley v Kansasu. Tam pluk vykonával mírové povinnosti jako výcvikový pluk jezdecké školy od roku 1919 do roku 1939. Ve Fort Riley pluk experimentoval s prvními obrněnými vozy a v roce 1936, jak bylo k dispozici více peněz na manévry, se účastnil prvních obrněných a jezdeckých manévrů .

Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války 7. prosince 1941, 2. americký jezdecký pluk byl hluboce zapojen do výcviku jezdeckých vojáků v mechanizovaných operacích ve Fort Riley. Ve všech stávajících jízdních plucích byly provedeny úpravy, které pomohly vytvořit nové obrněné jednotky, které byly potřebné k boji v Evropě. Po restrukturalizaci, v lednu 1943, byl pluk přeznačen na 2. mechanizovanou skupinu kavalérie.

Během 2. světové války pluk pod novým označením „2. jízdní skupiny“ přistál ve Francii 19. července 1944 a stal se součástí třetí armády generála Pattona. Během tohoto období se pluk stal známým jako „duchové Pattonovy armády“ díky své schopnosti provádět průzkum, přičemž se zdánlivě libovolně zhmotňoval za německými liniemi. Pluk provedl nejhlubší proniknutí do války, dorazil do Československa a nakonec se spojil se sovětskými silami mířícími na západ. Pluk také provedl slavný nálet za sovětskými liniemi na záchranu slavných lipicánských hřebců.

Na konci války byly jednotky, které držely linii druhých dragounů, znovu označeny jako 2. policejní regiment USA. Jejich úkolem bylo nejprve sloužit jako okupační síly, poté jako ostraha a zabezpečení podél železné opony východního Německa a Československa. Pluk zůstal v Německu dalších 47 let. 2. policejní pluk byl reorganizován a znovu označen jako 2. obrněný jezdecký pluk v roce 1948. 2. AČR sloužila podél východoněmeckých a československých geopolitických hranic po zbytek studené války, až do roku 1992. Během tohoto období dragouni postavili novější zbraně, tanky a vybavení, zatímco slouží na předním okraji hranice svobody.

Když v srpnu 1990 Irák napadl Kuvajt, byla 2d ACR plně vycvičenou kombinovanou bojovou jednotkou se zbraněmi, vybavenou tanky M1A1 Abrams a bojovými vozidly M-2 Bradley Cavalry Fighting Vehicles. Zatímco mírovou misí pluku byla obrana a odstrašování podél hranice, jejich válečná mise měla být krycí silou amerického sboru VII. V listopadu 1990 byla 2. AČR vyslána do Saúdské Arábie na podporu operace Pouštní štít (později operace Pouštní bouře), kde měli stát v čele útoku VII. Sboru. 26. února 1991 se pluk intenzivně podílel na blokování iráckého protiútoku do Kuvajtu sedmi divizemi republikánské gardy Saddáma Husajna. Na pustém místě hluboko ve východní irácké poušti obsadil 2. obrněný jezdecký pluk divizi Tawakalna. Toto střetnutí se stalo známým jako „bitva 73 východů“. Výsledkem této bitvy bylo zničení irácké obrněné síly, které pluku vyneslo Cenu armády za Valorous Unit. Akce proti iráckým divizím se staly instruktážními příklady moderní vysoce intenzivní obrněné války.

Po návratu ze zálivu byl pluk po 49 letech nepřetržité zámořské služby přemístěn z Německa do Fort Lewis ve Washingtonu. Pozemní letky pluku byly přeměněny na lehkou jízdní jednotku skládající se z Humvees (Scout HMMWV) osazených odpalovacími zařízeními TOW, granátometů MK-19, kulometů ráže 0,50 a automatických zbraní squad (SAW). 2. ACR (Light) byl poté vyslán do Ft Polk, LA v roce 1992. 2. Armored Cavalry Regiment (Light) se stal „Corps Cavalry“ neboli očima a ušima výsadkového sboru XVIII. Ve Fort Polk byla k organizaci nového pluku přidána 4. peruť (plukovní letecká letka). Přidání 4/2 ACR (Air Cav) s jejich průzkumnými vrtulníky OH-58D Kiowa Warrior a vrtulníky UH-60 dokončilo reorganizaci pluku na lehký jízdní pluk.

Pluk byl dále nasazen na podporu operace Upevnění demokracie na Haiti v letech 1995 až 1996. V roce 1997 byla 2. AČR vyslána do Bosny, aby sloužila jako součást SFOR NATO na podporu operace Společná garda pro mírové operace v této zemi.

Po návratu z Bosny se pluk vrátil do Fort Polk v Louisianě. V roce 2002 byly prvky pluku nasazeny do jihozápadní Asie na podporu operace Enduring Freedom v Afghánistánu v rámci globální války proti terorismu. Jednotka se brzy znovu nasadila do Zálivu, tentokrát pro operaci Irácká svoboda. S pouhým 96 hodinovým upozorněním nasadil pluk druhou eskadru a O Troop (leteckou kavalerii) k ochraně komunikačních linií V. sboru během hlavních bojových operací proti irácké armádě. V květnu 2003 byl celý pluk nasazen a sloužil v oblasti operací Bagdádu. Po Sadrském povstání v dubnu 2004 byla prohlídka pluku v boji prodloužena. 2. ACR vedla městské bitvy v Sadr City, Diwaniya, Al Kut, Kufa a An Najaf. Pluk zůstal celkem 16 měsíců a získal citaci prezidentské jednotky.

V březnu 2005 byla 2. AČR přesunuta do Fort Lewis ve Washingtonu. V dubnu 2005 byl pluk přejmenován na 2. jízdní pluk a začal se reorganizovat na nejnovější armádní bojový tým Stryker (SBCT). Pluk se vracel ke své původní misi jako dragouni neboli nasazená pěchota.

1. června 2006 provedli 2. jízdní pluk a 1. brigáda 25. pěší divize společný ceremoniál re-flagging a casing. 2. CR byla znovu označena jako 4. brigáda, 2. pěší divize (Stryker). 1. brigáda, 25. pěší divize kryla své barvy brigády a byla znovu označena jako 2. jízdní pluk Stryker (SCR). Jak 15. září 2006, 2. Stryker Cavalry Regiment byl domácí v Rose Barracks, Vilseck, Německo, poblíž pluku studeného válce domov Norimberku. Díky základům taktiky založené na pěchotě a mobilitě vozidla Stryker se brigáda Stryker stala spíše hybridní jednotkou, která vyplňuje mezeru mezi čistou lehkou pěchotou a mechanizovanou těžkou pěchotou.

Dne 3. srpna 2007 se ve Vilsecku konal ceremoniál na rozloučenou, když se 2. SCR připravila k opětovnému nasazení do Iráku na podporu operace Irácká svoboda. Jsou naplánovány až na 15měsíční turné. Od bažin na Floridě až po pouště Iráku, 2. dragouni splnili své motto „Toujours Pr & ecirct“, což znamená „Vždy připraveni“, když volá náš národ.

Dárkový obchod 2. Stryker Cavalry Regiment:

Nakupujte dárkové předměty a trička 2. ACR v našem obchodě a raquo

Navštivte vojenský veterinární obchod na Facebooku — Chcete být naším přítelem? Připojte se k nám na Facebooku a získejte odkazy na články a novinky o problémech veteránů, nejnovější kódy prodejů a kupónů, oznámení o nových produktech a náhledy připravovaných produktů a návrhů.


Operace Irácká svoboda – Resolute Sword – Dragoon Sabre

Tábor Muleskinner, Irák
2. obrněný jízdní pluk a připojené jednotky sloužily s vyznamenáním v Globální válce proti terorismu na podporu OPERACE IRAQI FREEDOM od 30. března 2003 do opětovného nasazení 15. července 2004. Pluk měl prvky OPCON k 3. pěší divizi a 82. výsadkové Divize během velkých bojových operací (30. března -„15. května 03) proti Saddámovu režimu a zničení irácké armády a poté OPCONu k 1. obrněné divizi (16. května 2003 -15. července 2004), které se vyznačovaly mimořádným hrdinstvím a statečnost během bojových, stabilitních a bezpečnostních operací na podporu operace Irácká svoboda a operace Resolute Sword (prodloužení boje o 90 dní). Bez ohledu na poslání nebo úkol, který hrají, každá letka a samostatná společnost hrály zásadní roli při navrácení Iráku pod kontrolu iráckého lidu a při zlepšování kvality života občanů východního Bagdádu a jižního Iráku. Během nasazení všechny přidělené a přidružené jednotky plnily své mise pod neustálou hrozbou útoků partyzánských stylů bývalými věrnými režimy, povstalci a zahraničními teroristickými sítěmi. Tento příběh zdůrazňuje některé z největších úspěchů pluku, ale nemůže doufat, že náležitě uzná všechny pozoruhodné úspěchy vojáků pluku. Je to prostě přehled hlavních událostí, které přispěly k úspěchu pluku během jeho patnácti měsíců v iráckém divadle.

Hlavní bojové operace

2. obrněný jízdní pluk byl zalarmován 26. března 03 a měl za úkol vyslat do Iráku letku pozemní kavalérie (+), aby zajistila komunikační linky pro V. sbor během počáteční fáze operace Irácká svoboda. O 96 hodin později pluk (2/2 ACR a Outlaw Troop (OH-58D) od 4/2 ACR) přistál v jihozápadní Asii. Dne 5. dubna 2003 tyto prvky 2. obrněného jízdního pluku překročily hranice Kuvajtu a Iráku, aby provedly útočné operace proti režimu Saddám a Irácké armádě. 2d Squadron and the Regimental TAC vedená 71. plukovníkem pluku, plukovníkem Terry Wolffem, se přesunula, aby zajistila zadní prostor V. sboru a zabránila partyzánským útokům silami Fedayeen Saddam na komunikační linky jako sbor, vedený 3. pěchotou Divize, přesunuta na sever, aby zničila iráckou armádu a ukončila režim Ba ’ ath Party pod Saddámem Husajnem. Ve spolupráci s prvky 82. výsadkové divize od 6. dubna 2003 do 9. dubna 2003 pluk operoval v As Samawah a jeho okolí, aby našel, opravil a zničil nepravidelné síly Fedayeen Saddam působící v oblasti, omezil tok zbraní a bojových sil cestujících podél silnice 9 a znovu otevřete alternativní řadu dodávek z Kuvajtu do Bagdádu. Využití kombinace smrtících a nesmrtících požárů, operací kontrolních bodů, průzkumu zóny zaměřené na sílu a ohromné ​​palebné síly během třídenního období, zúčtování a zabezpečení tří hlavních metropolitních oblastí podél ASR MIAMI (HWY 9) mezi As Samawah a An Najaf.

Dne 10. Odtamtud řídili bojové operace, které zasahovaly téměř sto mil v každém směru. Pluk našel, zmocnil se a zničil četné zbraňové systémy protivzdušné obrany v mezipaměti a bezpočet minometných nábojů a útočných pušek. Kromě toho našli a provedli razii v budově ústředí strany Ba ’ ath v Diwaniyah, čímž poskytli obrovské množství zpravodajské dokumentace, včetně seznamů členů celé strany Ba ’ ath Party v Diwaniyah a okolí. Pluk také během této kritické fáze války provedl odbavení trasy a doprovodné mise konvoje podél primárních a alternativních zásobovacích tras jižního Iráku. Jednoznačný úspěch pluku ve své misi, desetidenní bojová operace v délce 750 km z Kuvajtu do Bagdádu, vyplynul z jejich odvahy, taktických znalostí a neochvějného odhodlání a zajistil nepřetržitý přísun kriticky potřebných dodávek do hlavního sboru V. sboru úsilí v Bagdádu a umožnilo 4. pěší divizi, 3. AČR a dalším navazujícím jednotkám volný pohyb do severního a západního Iráku a dokončení zničení režimu Saddáma Husajna. Za své hrdinské úsilí byl plukovní TAC, 2. letka a připojené dragouni oceněn citací prezidentské jednotky jako podřízeným prvkem 3. pěší divize.

Oblast operací Bagdádu

17. dubna 2003 -„1. dubna 2004

Operační prostor pluku (AO) od 3. dubna-„04. obyvatel a palestinský uprchlický tábor. Tento AO zahrnoval převážně Shi ’ sousedství 9 Nissian a Shi ’ slum Sadr City (dříve Saddam City). Město Sadr bylo během této fáze hlavním úkolem pluku. Během této fáze operace bylo k pluku připojeno 2-37 AR 1AD a 3. letka byla odpojena k 2. BCT/1AD, kde prováděla bezpečnostní konvojové mise pro Koaliční prozatímní úřad přes Irák.

MISE: 2 AČR provádí operace v plném spektru, aby obnovila pořádek v oblasti operací v Bagdádu, aby bylo možné v Iráku vytvořit soběstačnou a reprezentativní vládu. Na objednávku, přechod odpovědnosti na příslušný civilní nebo vojenský orgán, který umožňuje pluku znovu nasadit.

Denní operace v Bagdádu:

-¢ Průzkumné hlídky a útočné operace zaměřené na loajalisty bývalého režimu, zahraniční teroristy a náboženské vůdce aktivně vystupující proti koaličnímu úsilí

-¢ Zabezpečení pevného webu zaměřené na kritickou infrastrukturu, policejní stanice a nemocnice

-¢ Pomoc při opravě infrastruktury za účelem zlepšení irácké kvality života

-¢ Podpora vytváření iráckých institucí za účelem posílení bezpečného a zabezpečeného prostředí

-¢ Podpora vytvoření místní vlády

-¢ Přibližně 700 vojáků provádějících 100 namontovaných a sesazených hlídek denně

-¢ Provádělo se 3-5 leteckých průzkumných hlídek pokrývajících 12–15 hodin denně zaměřených na hlavní trasy, pevná stanoviště a veřejné práce

-¢ Pozemní jednotka rychlé reakce (QRF) velikosti čety u každého FOB

-¢ 1 tým skautských zbraní (SWT = 2xOH-58D Scout helos) a 1 UH-60 QRF k dispozici 24/7

-¢ Nábor a výcvik irácké lehké pěší brigády

Operace Dragoon Sabre: An Najaf, Kufa, Ad-Diwaniyah, Al-Kut

SITUACE v dubnu 2004: 2ACR dokončila své 12měsíční turné v Iráku a vedla závěrečnou fázi předání bitevního prostoru své oblasti v Bagdádu 1. BCT, 1. jízdní divizi stanovené na 10. dubna 2004. 2. letka znovu -nasazen na Fort Polk dne 1. dubna a pluky a#8217 s Advance strany se přestěhovaly dolů do Kuvajtu, aby zahájily přístavní aktivity. Celá letecká síla pluku ve 4. letce letěla dolů do Kuvajtu, aby začala nakládat na lodě k přesunu. Zbývající část pluku se připravovala na silniční pochod na jih do Kuvajtu k opětovnému nasazení.

Počátkem 4. dubna 2004 se Muqtada Al-Sadr a#8217 s Mahdi Militia zúčastnili velké demonstrace na ústředí koaličního prozatímního úřadu v An Najaf, jižně od Bagdádu. O dva dny později zaútočily stovky stoupenců Al-Sadr a#8217 s a zmocnily se klíčových míst v An Najafu, Ad-Diwaniyahu a Al-Kutu, což jim v podstatě poskytlo kontrolu nad jihem centrálního Iráku. Ve dnech, které následovaly po 3. letce 2ACR, se OPCON až 2BCT/1AD zúčastnily útoku proti domobraně v Al-Kut, aby tam porazily domobranskou pevnost. Sadrské povstání v dubnu 2004 bylo v plné síle, změna v th
Operační situace, která se neočekávala. 1. obrněná divize a 2. AČR budou v boji prodlouženy o 90 dní, aby se toto povstání podařilo potlačit a porazit Sadrovy ilegální milice.

Operace Dragoon Sabre začala první týden v dubnu a hlavní tělo pluku uvolnilo 2BCT, aby převzalo kontrolu nad Al-Kutem. Pluk pak dostal za úkol uvolnit prvky 1ID, které byly umístěny poblíž An Najaf poté, co v tomto městě došlo k ofenzivě milice. 1. letka zůstala v Al-Kutu spolu s podplukovou eskadrou. 4. letka přemístěna z Kuvajtu do Al-Kut, aby začala provádět leteckou podporu z přední operační základny. Dne 20. V tuto chvíli se 3. letka vrátila k plukovní kontrole. Nepřítel, známý jako muqtadská milice, ovládal An Najaf a sousední Al Kufa. Prohlášení mise: zničit domobranu a obnovit pořádek An Najafovi a Al Kufovi, aby se umožnil přechod autority na legitimní iráckou vládu a na příkaz převést bezpečnostní odpovědnost na irácké bezpečnostní síly. 2d ACR a příslušenství bojovaly nepřetržitě po dobu šesti týdnů a zlomily vůli nepřítele bojovat. Zničili přes 600 milicí a zranili bezpočet dalších, zajali a zničili zbraně, úspěšně zadrželi dva vrchní pomocníky Muqtada al Sadr a zmocnili se keší zbraní na svatém hřbitově a mešitě Sahla, což nakonec vedlo k porážce Sadr ’ s milice v Najaf a Kufa.


Dnes v historii: „Operace Irácká svoboda“ začíná

AP Photo/J. Scott Applewhite

19. března 2003: Koalice vedená USA vtrhla do Iráku. Prezident Bush řekl, že cílem operace Irácká svoboda je „odzbrojit Irák, osvobodit jeho lidi a bránit svět před vážným nebezpečím“. Invazi Iráku silně podpořil viceprezident Cheney. Jako ministr obrany během války v Perském zálivu v roce 1991 byl proti invazi do Iráku s tím, že to nestojí za ztráty na životech ani za to, že by se „zabředli“. Ve válce v Iráku zahynulo asi 4 486 Američanů a dalších 32 223 bylo zraněno. Přímé výdaje na válku v Iráku se odhadují na 757 miliard dolarů, což je údaj, který nezahrnuje úroky z peněz vypůjčených na financování války - nebo péče o veterány. Studie Brown University z roku 2011 uvádí, že péče o veterány ze 105měsíční války může také stát o 1 bilion dolarů více (do roku 2050).

19. března 2011: Prezident Obama nařídil nálety na Libyi v rámci rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN o prosazení bezletové zóny. Řekl Kongresu, že útoky byly prováděny s Francouzi, Brity a dalšími spojenci, budou mít omezený rozsah a trvání a že prevence humanitární katastrofy v Libyi je v nejlepším zájmu americké zahraniční politiky a cílů národní bezpečnosti.

Citát dne

„Skutečná historie mé administrativy bude sepsána za 50 let a ty a já se na ni nebudeme dívat.“ -George W. Bush


HISTORY Vault: Operation Desert Storm

Ačkoli dlouhotrvající válka mezi Íránem a Irákem skončila příměří zprostředkovaným OSN v srpnu 1988, do poloviny roku 1990 oba státy ještě nezačaly vyjednávat o trvalé mírové smlouvě. Když se v červenci setkali jejich ministři zahraničí v Ženevě, vyhlídky na mír se zdály jasné. O dva týdny později však Saddám Husajn přednesl projev, ve kterém obvinil sousední Kuvajt z odsávání ropy z jejich společných hranic a tvrdil, že Kuvajt a Saúdská Arábie se spikly s cílem udržet nízké ceny ropy ve snaze podmanit si západní země nakupující ropu .

Kromě zápalné řeči Husajna zahájil Irák shromažďování vojsk na hranici Kuvajtu. Egyptský prezident Husní Mubarak, znepokojený těmito akcemi, zahájil jednání mezi Irákem a Kuvajtem, ale Hussein jednání přerušil již po dvou hodinách a 2. srpna 1990 nařídil invazi do Kuvajtu. Husseinův předpoklad, že jeho sousední arabské státy budou stát po jeho boku, se ukázal jako mylný odhad. Znepokojeni těmito akcemi odsoudily dvě třetiny z 21 členů Arabské ligy agresivní akt v Iráku a král Saúdské Arábie Fahd spolu s exilovou vládou Kuvajtu se obrátili na Spojené státy a další země. členové Severoatlantické aliance (NATO) o podporu.


Selhání operace Irácká svoboda

Na čem se každý může shodnout, pokud jde o současnou krizi v Iráku, je to, že operace Irácká svoboda, slogan, který Pentagon používal před invazí do Iráku v roce 2003, bylo jedním velkým a nešťastným selháním. Navzdory plánům Pentagonu a CIA přeměnit Irák na ráj svobody prostřednictvím masivní smrti a ničení bombami, raketami, tanky a zbraněmi je dnešní země obrovskou pekelnou dírou násilí a absence svobody.

Atentát Pentagonu na íránského generálmajora Qassima Suleimaniho je ve skutečnosti dokonalým znakem selhání operace Irácká svoboda. Suleimaniho přítomnost v Iráku znamenala snadnost, s jakou íránští představitelé, vojenští i nevojenští, navštěvují Bagdád a snadno cestují po městě, což musí rozzuřit Pentagon a CIA. Naproti tomu američtí představitelé vědí, že pokud se o to pokusí, jejich životy budou rychle uhaseny v zemi operace Irácká svoboda.

To, jak může být kterýkoli Američan stále intervencionistou i po tomto fiasku, mě přesahuje. Operace Irácká svoboda měla být kampaní Pentagonu a CIA s cílem ukázat americkému lidu „službu“, kterou by mohli poskytnout, i když skončila studená válka. Mohli napadnout země třetího světa a přinést jim svobodu pomocí zbraní. Operace Irácká svoboda jim měla být výkladní skříní.

Nezapomínejme koneckonců, že invaze do Iráku byla obyčejná stará válka agrese, typ války, která byla v Norimberku odsouzena jako válečný zločin. Americká vláda zaútočila a vtrhla do země, která na Spojené státy nikdy nezaútočila nebo dokonce vyhrožovala. Byl to Irák, ne vláda USA, kdo se zabýval sebeobranou.

Spojením válečného zločinu byla skutečnost, že Irák byl zemí třetího světa, která byla ochuzena o více než deset let brutálních sankcí USA a OSN. O výsledku války nebylo nikdy pochyb, vzhledem k tomu, že nejmocnější režim v historii útočil a napadal jeden z nejslabších režimů na světě.

Nezapomínejme, že změna režimu byla cílem brutálních sankcí USA a OSN přibližně 11 let před invazí do Iráku po 11. září. Během těchto 11 let sankcí dali američtí představitelé iráckému diktátorovi Saddámovi Husajnovi, který byl kdysi blízkým přítelem a spojencem amerického národního bezpečnostního zařízení, jasně najevo, že pokud opustí zemi, sankce, které byly zabíjení statisíců iráckých dětí, bude zrušeno. Američtí představitelé doufali, že Saddam odejde, aby mohli levně založit svůj ráj svobody - tedy bez nutnosti invaze a okupace způsobovat smrt a ničení.

Stojí za zmínku, že v rámci operace Irácká svoboda nikdy neexistovala horní hranice počtu Iráčanů, kteří mohli být zabiti a zmrzačeni ve snaze přeměnit Irák v ráj svobody. Jakýkoli počet zabitých a zmrzačených Iráčanů bude považován za „hodný“, i když zjevně by mrtví nebyli poblíž, aby si mohli užít všechnu tu „svobodu“.


Opět zapomenutí na protipovstání: Poučení z rekonstrukce a operace Irácká svoboda

Pentagon se zabývá strategickou transformací, která může ohrozit budoucnost americké národní bezpečnosti. Podle nezávislé dvoustranné komise z roku 2018 jmenované Kongresem zabavení Spojených států protipovstaleckými (COIN) a protiteroristickými útoky umožnilo blízkým vrstevníkům a nepoctivým státům zmenšit rozdíl ve schopnostech mezi jejich armádami a jedinou světovou supervelmocí. Političtí činitelé a obranná komunita musí uznat, že konkurence velmocí není jen testem konvenční vojenské síly, ale také vyžaduje zvládnutí akcí pod prahem velké války, které zahrnují protipovstalecké útoky, nepravidelné války, hybridní hrozby, operace stability a „šedé“ zóna." Schopnost COIN je zásadní pro americkou konkurenci a konflikt s jinými státy a pro válku s nestátními aktéry. Americká armáda by měla být opatrná, aby nevyužila příliš mnoho zdrojů na válku o vysoké intenzitě. Tento článek zkoumá změněný přístup služby k připravenosti a prostředí hrozeb. It then compares the transition from official hostilities to stability operations early in post–Civil War Reconstruction (1865–1866) and Operation Iraqi Freedom (2003–2004) to demonstrate that counterinsurgency requires a heavy commitment to manpower and training.

The Army has not completely abandoned COIN. It retains the capability through doctrine, education, and assistance it provides to other armed forces. 2018 Army Strategy and 2019 Army Doctrine Publication 3-0, Unified Land Operations affirm that irregular warfare is important—a view echoed by Pentagon officials and an officer self-study webpage. A 2019 article in War Room, the online journal of the Army War College, actually criticizes the counterinsurgency emphasis of the training.

The general trend, however, has been a course correction. Congress and the defense community doubt American readiness for a major conflict. In January 2017, for example, the Army reported only three of fifty-eight brigade combat teams ready for immediate deployment. The result is a growing emphasis on the dangers that China and Russia pose. 2018 National Defense Strategy declares that “inter-state strategic competition, not terrorism, is now the primary concern in U.S. national security.” More evidence of this shift can be found in the 2018 National Military Strategy, the 2019 Army Modernization Strategy, and the Pentagon purchase of new vehicles and weapon systems. Articles in Vojenská recenze, Small Wars Journal, a War on the Rocks note the Army pivot to conventional warfare. The approval of some senior officers and the decreased size of the service facilitate this trend, as does limited funding that adds pressure to prioritize the greatest threats. Given the Army’s renewed emphasis on major war, its response to insurgencies will depend on security force assistance brigades and special operations forces. Its stability operations will involve small deployments, reliance on partners, and prioritizing aid to civilian agencies.

The Army risks forgetting past experience. Comparable doctrines emerged from Vietnam and Iraq, reflecting the Army’s tendency to avoid preparing for occupations, grudgingly adapt to them, and discard the knowledge afterward. Illustrative of growing disinterest in counterinsurgency are generals who regard irregular tasks as a lesser aspect of conventional duties. The Army’s history with irregular operations reveals that COIN requires more resources, but as Capt. Justin Lynch warns, the Pentagon may “acknowledge the importance of counterinsurgency, but not provide enough training or resources to produce an effective force.”

The Department of Defense formally defines COIN as “comprehensive civilian and military efforts designed to simultaneously defeat and contain insurgency and address its root causes.” This article uses it more generally to denote Army activities that promote stability and defeat insurgents. They range from kinetic operations, to enforcing law and order, to winning hearts and minds. These capabilities must remain an Army priority. Navigating the transition from conflict to a condition of stable governance is central to modern warfare. Maintaining a counterinsurgency capability is essential for this mission and reflects the fact that the defense community cannot remove this option from the ones available to policymakers. Concentrating exclusively on conventional fighting implies that America can choose its conflicts, an assumption disproven by history. Irregular operations have imposed a heavy toll in casualties, money spent, and reputation lost. Roughly four-fifths of global conflicts since 1815 have been either civil wars or insurgencies there were 181 of the latter from the Second World War to 2015. Between 1798 and 2018, nearly three-quarters of American operations abroad were irregular, while one-fourth were conventional. Being unable to wage such campaigns reduces the service’s deterrent effect and American influence in unstable, strategic regions.

Critics of this view might argue that many of these counterinsurgencies were wars of choice as opposed to wars of necessity. The problem with this thinking is that states choose to wage war in order to advance their interests. A conflict may appear unnecessary in hindsight, but policymakers at the time regarded it as a national imperative. As military historian Sir Michael Howard wrote, the primary motivation for warfare over the past two centuries has been the ability of humans to “discern, or believe that they can discern, dangers before they become immediate.” Focusing solely on unavoidable wars deprives the Army of capabilities, giving the initiative to hostile actors and thus weakening American foreign policy. The service will struggle to shape the threat environment if it is unable to intervene short of large-scale combat operations.

The ability to win a high-intensity conflict does not produce victory in a counterinsurgency, which frequently involves unique challenges. Army preparations must account for the fact that it will operate among civilians, and that rivals will combine regular and irregular warfare. Moreover, they will support insurgencies to avoid confronting America’s conventional overmatch. China, Iran, North Korea, Pakistan, and Russia have either fostered such conflicts or can do so. Nonstate actors, with improved access to information and technology, form globally connected insurgencies that elude defeat by moving from one country to another. Articles in Zahraniční politika, Vojenská recenze, Small Wars Journal, a War on the Rocks affirm the relevance of COIN insurgencies will be strategically important to great-power competition.

A comparison of Reconstruction and Operation Iraqi Freedom informs Army planning by revealing that ample manpower and consistent conduct are critical to success . The service will not have enough appropriately trained officers and soldiers if it sidelines counterinsurgency in favor of conventional war.

Troop Numbers

The Army during Reconstruction formed “a patchwork of sovereignties” across the South due to limited manpower. There were approximately one million Federals in uniform as of April 1865, the month the Civil War ended, but that number would drop quickly and dramatically. The number of troops overseeing Reconstruction shrank from about 190,000 in September of that year to roughly twenty-five thousand by December 1866. Available data indicates that this was a demanding assignment. In 1867, for example, the service numbered fifty-seven thousand, and over two-fifths of its companies were stationed in the South in the winter of 1867–1868. The Army force level for Reconstruction was too small for two reasons. First, it was attempting to control a population of nine million people in a territory that equaled the combined size of France, Germany, Italy, Spain, and the United Kingdom. Second, it ruled by martial law for most of this period, functioning as “a relief agency, a police force, a court, a public works bureau, and a school system.” The service’s constrained military means were a poor fit for its sweeping political powers. Stability crumbled with troop reductions, and resistance developed in areas devoid of Federals. Whereas soldiers once deterred violence by occupying county seats and towns located at major crossroads, shrinking numbers forced them to cede many rural areas to planters, and left civilians vulnerable to criminals. Many Southern whites engaged in terrorism that targeted the economic and political activity of freedpeople and loyal whites. They burned churches attacked, sued, and killed soldiers intimidated and assaulted loyal whites to expel them seized the property of former slaves and unleashed violence on them, resulting in hundreds of murders. By the end of 1866, much of the South collapsed into “near-statelessness.”

A century and a half later, the issue of insufficient troops likewise hindered the Army from quashing the insurgencies in Iraq, a country larger than California with a population of twenty-five million people. Force levels dropped from nearly 153,000 at the close of fiscal year 2003 to around 102,000 in September 2004.The Army numbered just under five hundred thousand in total between 2003 and 2004 hence, Operation Iraqi Freedom imposed a heavy burden by absorbing between 20 and just over 30 percent of the service’s available manpower. Soldier density varied widely, which frustrated efforts to defeat the enemy as well as to secure the borders, perform constabulary duties, seize weapons caches, handle detainees, and train Iraqi soldiers. There were shortfalls of interrogators, military police, Arabic linguists, interpreters, military intelligence assets, construction units, civil affairs personnel, and engineers. The dearth of combatants limited face-to-face interactions with Iraqis and helped drive some units to act on emotion rather than conducting the careful efforts required to build popular support and minimize collateral damage. Perhaps most importantly, there was usually no operational reserve in theater. It was impossible to balance troop distribution between the center of Iraq and its border areas, which enabled the insurgencies to grow. Units occupied areas until enemy activity faded and then moved on, which allowed the latter to retake those locations. Filling gaps, moreover, required pulling forces from elsewhere, so there were too few soldiers in key zones. Small units lost control of some hostile areas, other communities without large bodies of troops witnessed a decline in Iraqi security capability and greater Sunni-Shia tensions, and towns fell to insurgents due to inadequate protection. In at least one instance, it proved necessary to draw on a corps reserve that could not be reformed for lack of manpower.

Ground-Level Practice

The Army’s ground-level conduct was uneven during Reconstruction, an issue for which officers were largely responsible. Some suspended civil courts yet did not establish military ones for several months. They had flexibility in writing their own rules for legal appeals, and in creating provost courts that at times dealt with the cases of freedpeople. There were disagreements within the Army about the meaning of freedom for former slaves while officers favored written labor contracts for them, another idea was for them to buy land over time. Support for the creation of area militias was not universal. Lenient officers allowed local authorities to remain in office, worked so that ex-Confederates could serve in that capacity, promoted elections, established police companies, and distributed instructions to facilitate interaction between ex-slaves and their prior owners. Other examples of this behavior included the offering of transport for ex-Confederate soldiers, loaning of draft horses to impoverished farmers, providing shelter and food to white and black refugees, and establishing an affairs bureau for former slaves. Heavy-handed officers repressed newspapers, forbid the continued service of ex-Confederates in local offices, chose new authorities, suspended biased laws, determined election outcomes, and ordered militias to obey Army commands. They even tested civilian loyalty, arrested the unpatriotic, and forbid the public’s use of the word “Confederate.”

The Army in Operation Iraqi Freedom also had an inconsistent approach to counterinsurgency. Some units focused on destroying the enemy by adopting relaxed rules of engagement and performed nighttime cordon-and-search operations that detained large numbers of suspects. Other outfits, however, emphasized nation building. This conciliatory approach involved improved interaction with locals and concentrated on safety, employment, economic recovery, essential services, and governance. It featured more precise operations, less obtrusive cordon-and-search operations, a greater reliance on civil affairs teams, and the fielding, sustaining, and use of new Iraqi army and police units as well as Iraqi Civil Defense Corps outfits. Further inconsistencies occurred in the use of artillery. Approaches ranged from counterbattery fire to the combination of counterfire, intelligence collection, and encouraging locals to ensure enemy forces did not take up position on their land.

The True Cost of COIN

The examples of Reconstruction and Operation Iraqi Freedom demonstrate that counterinsurgency imposes a heavy burden in terms of force levels and preparation. Special operations forces and security force assistance brigades are too few in number to occupy an extensive territory akin to the American South or the smaller yet more populous Iraq. Restricting COIN capability to situations in which the Army supports a host government—rather than leading the effort—ignores fragile states that struggle to ensure effective rule and their citizens’ safety. A large-scale conflict would leave such countries in disarray, necessitating massive counterinsurgency operations.

This raises the question: How should the service commit most of its funding, time, and resources? The answer depends on the assessment of future threats. High-intensity conflict with China or Russia is the most dangerous outcome, since defeat in the worst case might imperil the American homeland. And yet, this observation could be made of any substantial military rival that the United States faces, past or present. In a more probable scenario, those countries would wage wars so costly that America would allow them freedom of action in their areas of influence. The most likely situation, however, is the recurrence of insurgencies, since they have been more common historically than conventional wars. The Army should prepare for future conflict based on this reality rather than falling into the cyclical trap of retreating intellectually from its most recent COIN experience.

America has an expensive track record with counterinsurgency, suggesting a weakness that China and Russia could exploit. The post-9/11 conflicts—in Afghanistan and Iraq—cost the United States about $1.5 trillion as of 2015. This is slightly more than its financial burden in the First World War and the Korean, Vietnam, and Persian Gulf wars combined. It may appear that the country can afford such conflicts for years to come, as defense spending only represented 3.2 percent of the gross domestic product in 2018. And yet, the staggering reality of a $984 billion national deficit and $22 trillion national debt in 2019 will surely temper excessive military expenditures. Likewise, the current coronavirus pandemic presents the risk of a major economic downturn that could curb defense spending. The financial cost of COIN is a reminder that a failure to prepare forces the Army into the expensive and time-consuming process of adapting on the fly. Long conflicts are expensive ones, and shortening future counterinsurgencies will only be possible if the service has a well-honed capability.

Assessing near-peer threats requires thinking outside the conventional warfare box. Why would China and Russia risk conventional conflict with America when they could foment insurgencies or perpetuate existing ones in places of strategic significance? The Soviet Union and the United States did so in Vietnam and Afghanistan, respectively, to weaken one another during the Cold War. Now, the leaders of China and Russia enjoy the advantage of being able to craft a long-term strategy, one that could depend on the attritional effect of counterinsurgency campaigns to reduce the military strength of the United States. Chinese president Xi Jinping can rule indefinitely and Russian president Vladimir Putin is working to do so. Americans elect a new president every four years, however, which can complicate the efforts of US policymakers to craft an enduring strategy.

The Army must balance the national security issue of the moment and the areas that will be most important over the coming years. It should hone its COIN capacity as part of a comprehensive effort to ensure readiness for missions below the major-war threshold. Failing to do so makes counterinsurgency an American vulnerability that near peers will exploit for asymmetric advantage. Restricting Army readiness to conventional war limits the military options available to policymakers, increasing the risk of escalation with a belligerent adversary. The service needs to be prepared for everything from conventional war to COIN, irregular warfare, hybrid threats, stability operations, and the “gray zone.” The ability to engage America’s enemies across the full spectrum of warfare is the only way that the Army can rightfully claim to be the premier land-fighting force in the world. As a superpower, the United States has global commitments. It must be able to deter, and if necessary, defeat a broad array of adversaries with wide-ranging means of aggression. A strong counterinsurgency capability will be essential.

Alexandre F. Caillot is a PhD Candidate at Temple University specializing in American military history. His dissertation examines the Civil War, namely the combat performance of Union soldiers who entered the Army of the Potomac in time to serve during the Overland Campaign. He is a Junior Fellow, Program on National Security, at the Foreign Policy Research Institute.

The views expressed are those of the author and do not reflect the official position of the United States Military Academy, Department of the Army, or Department of Defense.

The author would like to thank the following individuals for unofficial conversations that do not represent the official views of the US Army: Dr. Conrad C. Crane Brig. Gen. (ret) Duke DeLuca Col. (ret) Paul C. Jussel, PhD Dr. Christian B. Keller Col. Jon Klug Maj. Mark Morrison Col. Matthew D. Morton Col. Dave Raugh and Col. (ret) Frank Sobchak. The author would also like to thank Dr. Michael Noonan for offering statistical information from a forthcoming publication on the number of US irregular and conventional operations abroad between 1798 and 2018.


2003 invasion of Iraq

The start of hostilities came after the expiration of a 48-hour deadline which was set by U.S. President George W. Bush, demanding that Saddam Hussein and his two sons Uday and Qusay leave Iraq, ending the diplomatic Iraq disarmament crisis.

The US military operations in this war were conducted under the name of Operation Iraqi Freedom. The UK military operations in this war were conducted under the name of Operation Telic. The Australian codename was Operation Falconer.

The United States, with support from approximately 45,000 British, 2,000 Australian and 200 Polish combat forces, entered Iraq primarily through their staging area in Kuwait. Coalition forces also supported Iraqi Kurdish militia troops, estimated to number upwards of 50,000. Included in these forces were groups of Australian SAS and Commando Personnel who performed Recon and combat search and rescue mission along side American and British SF units.

Timeline of the invasion

The invasion was swift, with the collapse of the Iraq government and the military of Iraq in about three weeks. The oil infrastructure of Iraq was rapidly secured with limited damage in that time. Securing the oil infrastructure was considered important in order to prevent Saddam Hussein's forces from destroying it (as happened in 1991, creating environmental and economic problems).

Casualties of the invading forces were limited, while Iraqi military and civilian casualties are unknown, probably at least in the thousands. A study from the Project on Defense Alternatives ( http://www.comw.org/pda/ ), a Boston-based think tank, numbered the Iraqi casualities between 11,000 and 15,000 ( http://www.comw.org/pda/fulltext/0310rm8.pdf ), and the Iraq Body Count project numbered the civilian Iraqis injured in 20,000 (http://www.iraqbodycount.net/editorial_aug0703.htm). However, the Iraq Body Count projects numbers have been the subject of much debate, and may or may not be overly pessimistic.

The U.S Third Division moved westward and then northward through the desert toward Baghdad, while the 1st Marine Expeditionary Force and a UK expeditionary force moved northward through marshland. UK forces secured Iraq's second-largest city, Basra, following two weeks of conflict, although their control of the city was limited. Preexisting electrical and water shortages continued through the conflict and looting began as Iraqi forces collapsed. While British forces began working with local Iraqi Police to enforce order, humanitarian aid began to arrive from ships landing in the port city of Umm Qasr and trucks entering the country through Kuwait.

Three weeks into the invasion U.S. forces moved into Baghdad with limited resistance, Iraqi government officials either disappeared or conceded defeat. Looting took place in the days following. It was alleged that many items in the National Museum of Iraq were amongst looted items. The F.B.I was soon called into Iraq to track down the stolen items. It was found that the initial claims of looting of substantial portions of the collection were somewhat exaggerated and for months people have been returning objects to the museum. Yet, as some of the dust has settled, thousands of antiquities are still missing including dozens from the main collection.

There has been speculation that some objects still missing were not taken by looters after the war, but were taken by Saddam Hussein or his entourage before or during the fighting. There have also been reports that early looters had keys to vaults that held rarer pieces, and some have speculated as to the systematic removal of key artifacts.

Many in the arts and antiquities communities warned policymakers in advance of the need to secure Iriaqi museums. Despite the looting being somewhat less bad than initially feared, the cultural loss of items from ancient Sumeria is significant. The idea that US forces did not guard the museum because they were guarding the Ministry of Oil and Ministry of Interior is apparently true. According to U.S. officials the "reality of the situation on the ground" was that hospitals, water plants, and ministries with vital intelligence needed security more than other sites. There were only enough US troops on the ground to guard a certain number of the many sites that ideally needed protection, and so some "hard choices" were made.

In the north Kurdish forces under the command of U.S. Special Forces captured oil-rich Kirkuk on April 10. On April 15, U.S. forces mostly took control of Tikrit.

As areas were secured, coalition troops began searching for the key members of Saddam Hussein's regime. These individuals were identified by a variety of means, most famously through sets of most-wanted Iraqi playing cards.

On May 1, 2003 George W. Bush landed on the aircraft carrier USS Abraham Lincoln, in a Lockheed S-3 Viking, where he gave a speech announcing end of major combat in the Iraq war. Clearly visible in the background was a banner stating "Mission Accomplished". Bush's landing was criticized by opponents as overly theatrical and expensive. The banner, made by White House personnel (according to a CNN story: http://www.cnn.com/2003/ALLPOLITICS/10/28/mission.accomplished/) and placed there by the U.S. Navy, was criticized as premature - especially later as the guerrilla war dragged on.

It was soon found that "major combat" being over did not mean that peace had returned to Iraq. The U.S.-led occupation of Iraq thereupon commenced, marked by ongoing violent conflict between the Iraqi and the occupying forces. As of January 2, 2004, the total deaths of American soldiers in the Iraq war since March have reached 483. Of these the majority has been killed after the end of major hostilities on May 1. There is concern being voiced from domestic quarters comparing the situation to previous wars such as the Vietnam War.

The ongoing resistance in Iraq is concentrated in, but not limited to, an area known as the Sunni triangle and Baghdad [1]. Critics point out that the regions where violence is most common are also the most populated regions. This resistance may be described as guerilla warfare. The tactics used thus far include mortars, suicide bombers, roadside bombs, small arms fire, and RPGs, as well as purported sabotage against the oil infrastructure. There are also accusations about attacks toward the power and water infrastructure, but these are rather questionable in nature. In the only widely covered example of what some considered an attack on the power system, two US soldiers were killed, indicating that they may instead have been the target. In the purported attack against a water main, some witnesses reported seeing an explosion on the pipe, but US soldiers and repair crews on the scene stated that it did not appear to have been caused by an explosion.

There is evidence that some of the resistance is organized, perhaps by the fedayeen and other Saddam Hussein or Baath loyalists, religious radicals, Iraqis simply angered over the occupation, and foreign fighters. [1]

Events leading to the invasion

In September 2000, in the Rebuilding America's Defenses report [1], the Project for the New American Century planned an attack on Iraq, independently of whether or not Saddam Hussein remained in power. One year later, on the day of the September 11, 2001 Terrorist Attack, Defense Secretary Donald H. Rumsfeld is reported to have written in his notes, "best info fast. Judge whether good enough hit S.H. [Saddam Hussein] at same time. Not only UBL [Osama bin Laden]". Shortly thereafter, the George W. Bush administration announced a War on Terrorism, accompanied by the doctrine of preemptive military action dubbed the Bush doctrine. In 2002 the Iraq disarmament crisis arose primarily as a diplomatic situation. In October 2002, the United States Congress granted President Bush the authority to wage war against Iraq. The Joint Resolution to Authorize the Use of United States Armed Forces Against Iraq was worded so as to encourage, but not require, UN Security Council approval for military action. In November 2002, United Nations actions regarding Iraq culminated in the unanimous passage of UN Security Council Resolution 1441 and the resumption of weapons inspections. The United States also began preparations for an invasion of Iraq, with a host of diplomatic, public relations and military preparations.

Payoff of Iraqi Military

Shortly after the sudden collapse of the defense of Baghdad, rumors were circulating in Iraq and elsewhere that there had been a deal struck (a "safqua") wherein the US had bribed key members of the Iraqi military elite and/or the Baath party itself to stand down. These rumors were generally ignored or treated dismissively in the US media and among the US public.

In late May, 2003, General Tommy Franks announced his retirement. Shortly thereafter, he confirmed in an interview with Defense Week that the US had paid Iraqi military leaders to defect. The extent of the defections and their effect on the war were not clear as of this writing (May 24, 2003).

Invasion justification and goals

The stated justification for the invasion included Iraqi production and use of weapons of mass destruction, links with terrorist organizations and human rights violations in Iraq under the Saddam Hussein government. To that end, the stated goals of the invasion, according to Secretary of Defense Donald Rumsfeld, were: to end the Saddam Hussein government and help Iraq transition to representative self-rule to find and eliminate weapons of mass destruction and terrorists to collect intelligence on networks of weapons of mass destruction and terrorists to end sanctions and to deliver humanitarian support and to secure Iraq's oil fields and resources.

No weapons of mass destruction have been reported as found as of September 21, 2003, though Saddam Hussein's government collapsed, former Palestine Liberation Front leader Abu Abbas was captured, and the oil fields and resources were rapidly secured but have since suffered continued sabotage.

After the fall of Baghdad, U.S. officials claimed that Iraqi officials were being harbored in Syria, and several high-ranking Iraqis have since been detained after being expelled from Syria.

Failed peace initiatives

After the war, evidence began to emerge as to the failed attempts to bring the conflict to a peaceful resolution.

In December 2002, a representative of the head of Iraqi Intelligence, Gen. Tahir Jalil Habbush al Takriti, contacted former CIA counterterrorism head Vincent Cannistraro, stating that Saddam "knew there was a campaign to September 11 and prove he had weapons of mass destruction. The Iraqis were prepared to satisfy these concerns. I reported the conversation to senior levels of the state department and I was told to stand aside and they would handle it." Cannistrano stated that the offers made were all "killed" by the Bush administration, citing that the fact that they all had Saddam Hussein remain in power was unacceptable.

Shortly after, Egyptian president Hosni Mubarak's national security advisor, Osama al Baz, sent a message to the U.S. State Department that the Iraqis wanted to discuss the accusations that Saddam had weapons of mass destruction and ties with al-Qaeda. Iraq also attempted to reach the US through the Syrian, French, German, and Russian intelligence services. Nothing came of the attempts.

In January 2003, Lebanese-American Imad al-Hage met with Michael Maloof of the DoD's Office of Special Plans. Hage, a resident of Beiruit, had been recruited by the department to assist in the War on Terrorism. He reported that Mohammed Nassif, a close aide to Syrian president Bashar al-Assad, had expressed frustrations about the difficulties of Syria contacting the United States, and had attempted to use him as an intermediary. Maloof arranged for Hage to meet with Richard Perle, head of the Defense Policy Board.

In February 2003, Hage met with the chief of Iraqi intelligence's foreign operations, Hassan al-Obeidi. Obeidi told Hage that Baghdad didn't understand why they were being targetted, and that they had no WMDs he then made the offer for Washington to send in 2000 FBI agents to ascertain this. He additionally offered oil concessions, but stopped short of having Hussein give up power, instead suggesting that elections could be held in two years. Later, Obeidi suggested that Hage travel to Baghdad for talks he accepted.

Later that month, Hage met with Gen. Habbush in addition to Iraqi Deputy Prime Minister Tariq Aziz. He was offered top priority to US firms in oil and mining rights, UN-supervised elections, US inspections (with up to 5,000 inspectors), to have al-Qaeda agent Abdul Rahman Yassin (in Iraqi custody since 1994) handed over as a sign of good faith, and to give "full support for any US plan" in the Arab-Israeli peace process. They also wished to meet with high-ranking US officials. On Feb. 19th, Hage faxed Maloof his report of the trip. Maloof reports having brought the proposal to Jamie Duman. The Pentagon denies that either Wolfowitz or Rumsfeld, Duman's bosses, were aware of the plan.

On February 21st, Maloof informed Duman in an email that Perle wished to meet with Hage and the Iraqis if the Pentagon would clear it. Duman responded "Mike, working this. Keep this close hold.". On March 7th, Perle met with Hage in Knightsbridge, and stated that he wanted to pursue the matter further with people in Washington (both have acknowleged the meeting). A few days later, he informed Hage that Washington refused to let him meet with Habbush to discuss the offer (Hage stated that Perle's response was "that the concensus in Washington was it was a no-go"). Perle told the Times, "The message was 'Tell them that we will see them in Baghdad."

Throughout March, Hage continued to pass messages from Iraqi officials to Maloof. At one point, Maloof wrote a memo stating "Hage quoted Obeidi as saying this is the last window or channel through which this message has gone to the United States. He characterized the tone of Dr. Obeidi as begging." Maloof contacted Perle, stating that Iraqi officials are "prepared to meet with you in Beiruit, and as soon as possible, concerning 'unconditional terms' ", and that "Such a meeting has Saddam Hussein's clearance." No action is taken.

According to an arab source of the Guardian's, Perle sent a Saudi official the following terms for Iraq to fulfill to prevent war: "Saddam's abdication and departure, first to a US military base for interrogation and then into supervised exile, a surrender of Iraqi troops, and the admission that Iraq had weapons of mass destruction. "

Attempts were continued even after the war began, up to the fall of Baghdad.

Hage has since become embroiled in a situation involving an earlier incident involving airport security that many have viewed as payback similar to the case of Valerie Plame

Support and opposition

The Bush administration claimed that the U.S.-led coalition against Iraq included 49 nations, a group that was frequently referred to as the "coalition of the willing". These nations provided combat troops, support troops, and logistical support for the invasion. The nations contributing combat forces were, roughly: United States (250,000), United Kingdom (45,000), Australia (2,000), Denmark (200), and Poland (54). Ten other countries were known to have offered small numbers of noncombat forces, mostly either medical teams and specialists in decontamination. In several of these countries a majority of the public was opposed to the war. In Spain polls reported at one time a 90% opposition to the war.

There are some that claim the US intervention took place without any international legal framework. Others would counter by pointing out that the UN Security Council Resolutions authorizing the 1991 invasion gave legal authority to use ". all necessary means. ", which is diplomatic code for going to war. This war ended with a cease fire instead of a permanent peace treaty. Their view was that Iraq had violated the terms of the cease-fire by breaching two key conditions and thus made the invasion of Iraq a legal continuation of the earlier war. To support this stance, one has to "reactivate" the war resolution from 1991 if a war resolution can be reactivated ten years after the fact, it would imply that almost any nation that has ever been at war that ended in a ceasefire (such as Korea) could have the war restarted if any other nation felt at any time that they were no longer meeting the conditions of the cease fire that ended that war. Since the majority of the United Nations security council members (both permanent and rotating) did not support the attack, it appears that they viewed the attack as not being valid under the 1991 resolution.

However, a resolution drafted and accepted the year before the invasion fully endorsed the use of military action to force Iraq to comply with the United Nations desires, and every country that sat upon the Security Council voted to draft that resolution.

Several nations say the attack violated international law as a war of aggression since it lacked the validity of a U.N. Security Council resolution to authorize military force. The Egyptian former United Nations Secretary General Boutros Boutros-Ghali called the intervention a violation of the UN charter.

The United States and United Kingdom claim it was a legal action which they were within their rights to undertake. Along with Poland and Australia, the invasion was supported by the governments of several European nations, including the Czech Republic, Denmark, Portugal, Italy, Hungary, and Spain.

Many people regarded the attack on Iraq to be hypocritical, when other nations such as Israel are also in breach of UN resolutions and have nuclear weapons this argument is controversial [1], as Iraq's history of actually using chemical weapons (against Iran and the Kurdish population in Iraq) suggested at the time that Iraq was a far greater threat.

Although Iraq was known to have pursued an active nuclear weapons development program previously, as well tried to procure materials and equipment for their manufacture, these weapons and material have yet to be discovered. This casts doubt on some of the accusations against Iraq, despite previous UN assertions that Iraq likely harbored such weapons, and that Iraq failed to document and give UN inspectors access to areas suspected of illegal weapons production. However, some believe that the weapons were moved into Syria and Lebanon.

Hussein Family Whereabouts

Saddam Hussein was captured on December 13th, 2003 by the U.S Army's 4th Infantry Division during Operation Red Dawn. His sons Uday and Qusay were killed earlier in 2003 during a raid by the U.S 101st Airborne Division.

Related slogans and terms

This campaign has featured a variety of new and weighted terminology, much coined by the U.S. government and then repeated by the media. The name "Operation Iraqi Freedom", for example, expresses one viewpoint of the purpose of the invasion. Also notable was the exclusive usage of "regime" to refer to the Saddam Hussein government (see also regime change), and "death squads" to refer to fedayeen paramilitary forces. Members of the Hussein government were called by disparaging nicknames - e.g., "Chemical Ali" (Ali Hassan al-Majid), "Comical Ali" (Mohammed Saeed al-Sahaf), "Mrs Anthrax" (Huda Salih Mahdi Ammash) - for propaganda purposes and because Western peoples are unfamiliar with Arabic names.

    - The strategy of focusing on reducing the enemy's will to fight through a display of overwhelming force.
  • "embedding" - process of assigning reporters to particular military units
  • "coalition of the willing"
  • untidiness - Rumsfeld's term for the looting and unrest which followed the government's collapse

Media coverage

Media coverage of this war was different in certain ways from that of the Gulf War. The Pentagon established the policy of "embedding" reporters with military units. Viewers in the United States were able to watch U.S. tanks rolling into Baghdad live on television, with a split screen image of the Iraqi Minister of Information claiming that U.S. forces were not in the city. Many foreign observers of the media and especially the television coverage in the USA felt that it was excessively partisan and in some cases "gung-ho"

Another difference was the wide and independent coverage in the World Wide Web demonstrating that for web-surfers in rich countries and the elites in poorer countries, the internet has become mature as a medium, giving about half a billion people access to different versions of events.

However, the coverage itself was intrinsically biased by the fact that internet penetration in Iraq was already very weak (estimate of 12,000 users in Iraq in 2002 [1]), and the deliberate destruction of Iraqi telecommunication facilities by US forces made internet communication even more difficult. Different versions of truth by people who have equal ignorance of first-hand, raw data are by definition a very biased substitute for original, first-hand reports from people living locally.

Al-Jazeera, the Qatar-based news network, which was formed in 1996, gained a lot of worldwide attention for its coverage of the war. Their broadcasts were popular in much of the Arab world, but also to some degree in western nations, with major American networks such as CNN and MSNBC re-broadcasting some of their coverage. Al-Jazeera was well-known for their graphic footage of civilian casualties, which American news media branded as overly sensationalistic. The English website of Al-Jazeera was brought down during the middle of the Iraq war by hackers who saw its coverage as casting a negative view on the American cause.


Blisters on the battlefield: the prevalence of and factors associated with foot friction blisters during Operation Iraqi Freedom I

Pozadí: Foot friction blisters in military personnel lessen a soldier's mobility, concentration, and critical decision-making skills.

Objektivní: To determine the prevalence of and factors associated with friction blisters during deployment in all military personnel who nonurgently presented to the 28th Combat Support Hospital.

Methods: A cross-sectional survey was performed at the 28th Combat Support Hospital. Statistical tests used included descriptive statistics, chi-square tests, and logistic regression for nominal data.

Results: The response rate was 97% with 872 surveys completed. Blister prevalence was 33% (95% confidence interval [CI] = 30.0-36.4). Eleven percent of these sought treatment (p < 0.001). Factors increasing the risk of developing blisters include female sex (prevalence ratio [PR] = 1.55, 95% CI = 1.27-1.91), wearing boots not broken in (PR = 1.52, CI = 1.26-1.85), longer than 6 months in theater (PR = 1.33, CI = 1.09-1.63), and history of prior blisters (PR = 2.08, CI = 1.69-2.56).

Závěry: The prevalence of foot friction blisters was 33% during a 12-month block of Operation Iraqi Freedom I. Of these, 11% required medical care. The group most likely to develop blisters is women, ages 26 to 34, who are unable to break in their boots and have a past history of blisters.


Podívejte se na video: Bojový plán: Speciální operace: Operace Irácká svoboda 2003Příprava na Den D 1943 - dokument