Thomas Carlyle

Thomas Carlyle


We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.

Thomas Carlyle, nejstarší syn Jamese Carlyleho (1757–1832), kameníka, a Margaret Aitken (1771–1853), dcera zkrachovalého farmáře Dumfriesshire, se narodil 4. prosince 1795 v Ecclefechanu ve Skotsku. porodila po Thomasovi osm dětí: Alexander (1797–1876), Janet (1799–1801), John Aitken Carlyle (1801–1879), Margaret (1803–1830), James (1805–1890), Mary (1808–1888 ), Jane (1810–1888) a druhá Janet (1813–1897).

Carlyle byl vychován jako přísný kalvinista a byl vzděláván na vesnické škole. Podle jeho životopisce Freda Kaplana: „Jako chlapec se naučil číst od své matky, od svého otce aritmetiku; navštěvoval soukromou školu v Ecclefechanu a poté, v šesti letech, blízkou hoddamskou farní školu. Okamžitě se stal pýcha učitele, mladého člověka, na nějž schvalovaní dospělí a žárliví spolužáci kladou břemeno odlišnosti. Pro jeho rodiče měla kvalita v kruhu tradic své oprávněné místo. Pokud by jejich syn měl být učencem, byl by ministr Pána; v jejich společnosti byla alternativou buď šílenství, nebo odpadlictví. “ Carlyle později napsal: „Náboženství člověka nespočívá v mnoha věcech, o kterých má pochybnosti a snaží se jim věřit, ale v těch málo, o kterých má jistotu a nepotřebuje úsilí věřit“.

V roce 1806 vstoupil do Annan Academy, školy, která se specializovala na výcvik velkých tříd za nízkou cenu, na vstup na univerzitu ve čtrnácti letech. V této době byl jeho nejlepším předmětem matematika, ale vynikal také v cizích jazycích. Získal školení ve francouzštině a latině, ale během několika příštích let se naučil španělsky, italsky a německy. Carlyle se také živě zajímala o literaturu a četla dílo Daniela Defoa, Henryho Fieldinga, Tobiase Smolletta, Laurence Sterna a Williama Congreve. Řekl Henrymu Fieldingovi Dickensovi, že je „nevkusný mladík s šokem zrzavých vlasů, a vysvětlil, jak byl dřív šikanován jinými chlapci“.

Carlyle byl vynikající student a získal své místo na univerzitě v Edinburghu. V listopadu 1809 se vydal na 80 mil dlouhou cestu do Edinburghu. Trvalo mu to tři dny a později poznamenal, že na začátku druhého dne cestoval z Ecclefechanu dál, než kdy jeho otec v životě udělal. Carlyle byla v prvním ročníku na univerzitě velmi nešťastná. Jeho náboženská výchova znemožňovala „jemu účast“ na „zábavách, příliš často bouřlivých a svobodomyslných“ ostatních studentů.

Carlylein otec očekával, že po dokončení vysokoškolského studia bude navštěvovat božskou školu. Tuto myšlenku však odmítl a v roce 1814 se stal učitelem matematiky na Annan Academy za 70 liber ročně. V roce 1816 získal učitelské místo v Kirkcaldy, kde učil latinu, francouzštinu, aritmetiku, účetnictví, geometrii, navigaci a geografii. V listopadu 1818, trpící depresemi, Carlyle rezignovala a vrátila se do Edinburghu.

Na konci května 1821 se setkala s nedávno ovdovělou Grace Welshovou (1782–1842) a její devatenáctiletou dcerou Jane Baillie Welshovou. Carlyle na Jane okamžitě zapůsobila a popsala ji jako „vysokou akvarelskou postavu, elegantního kočáru a vzduchu“. Podle Freda Kaplana, autora Thomas Carlyle: Biografie (1983): „Carlyle toho večera hovořil o svých vlastních čtenářských, spisovatelských a literárních ambicích. Jane pozorně naslouchala, zapůsobila na jeho učení a pobavil ho jeho Annandaleův přízvuk a nešikovnost země ... Strach z manželství, protože mimo jiné měla strach ze sexu, Jane Welsh si nedokázala představit, že by se takový muž mohl stát jejím manželem. “ Byla však ochotná přečíst si články, které psal, a došla k závěru, že je „génius“.

Ačkoli neměl rád učení, Carlyle souhlasila, že bude učit dva syny Isabelly a Charlese Bullera, a to za poměrně štědré částky 200 liber ročně, což je asi dvakrát tolik, kolik kdy jeho otec vydělal jako kameník. Na jaře roku 1823 byl Carlyle pověřen napsat krátký životopisný náčrt Friedricha Schillera pro Londýnský časopis. Byl také odborníkem na Johanna Wolfganga von Goethe a v roce 1824 dokončil překlad Wilhelma Meistera Učební obor. Později téhož roku se přestěhoval do Londýna, kde se stýkal s Charlesem Beránkem, Samuelem Taylorem Coleridgeem a Henrym Crabbem Robinsonem.

Po dlouhém předehře Jane Welsh souhlasila, že si vezme Thomase Carlyleho. Svatba se konala 17. října 1826. Fred Kaplan tvrdil: „Je jasné, že puritánské zábrany a romantické idealizace byly v 7 stop široké posteli se dvěma sexuálními nevinnými. Křehké důkazy naznačují, že ačkoli dokázali vyjádřit náklonnost šeptem a objetím. jejich sexuální vztah nepřinesl ani jednomu z nich fyzické uspokojení, navzdory jejich úsilí během prvních půl tuctu let manželství. “ Carlyleův životopisec James Anthony Froude tvrdil, že manželství bylo unconummated.

Pár se usadil v Craigenputtocku. Svému příteli, Thomas Story Spedding, řekl: „Je to jeden z nejvíce neobydlených, nejosamělejších, daleko od jednoho z nejradostnějších lidí. Čas od času považuji za naprosto nezbytné dostat se do úplné samoty; prosit celý svět, s vášní, pokud to neudělají jinak, být tak laskaví, že mě nechají úplně o samotě.Je třeba rozplést a vnést do určité artikulace darebný chaos, který shromažďuje kulaté srdce a hlavu v tom hlasitě řvoucím Babelu; činit pokání ze svého mnoho hříchů, být nešťastný, ponížený a konat za ně pokání - s nadějí na rozhřešení, na novou aktivitu a lepší poslušnost! "

Zdálo se, že Carlyle si své ženy velmi váží. Později napsal: „Dokázala udělat cokoli, čemu se rozhodla dát… Měla bystrou jasnou pronikavou schopnost vidět věci a nenávidět vše, co bylo smyšlené nebo domýšlivé. Měla dobrý rozum, který činil Geniálně. Milovala se učit a kultivovala všechny své schopnosti na maximum. Vždy byla vtipná ... jedním slovem byla fascinující a všichni si ji zamilovali. “

Pověst Thomase Carlyleho jako odborníka na literaturu a filozofii vedla k tomu, že obdržel provize od The Edinburgh Review a Zahraniční recenze. Začal také pracovat na své první knize Sartor Resartus. Měl však velké potíže najít někoho ochotného vydat toto filozofické dílo. Nakonec to bylo serializováno dovnitř Fraserův časopis (1833-34).

Thomas a Jane Carlyle se přestěhovali do Londýna. S Johnem Stuartem Millem si vytvořil blízké přátelství a nechal publikovat několik článků Recenze Westminster. Mill byl velmi blízko Harriet Taylor, která byla vdaná za Henryho Taylora. V roce 1833 vyjednávala Harriet o soudním odloučení od svého manžela. Poté strávila šest týdnů s Millem v Paříži. Po návratu se Harriet přestěhovala do domu ve Walton-on-Thames, kde ji o víkendech navštěvoval John Stuart Mill. Ačkoli Harriet Taylor a Mill tvrdili, že neměli sexuální vztah, jejich chování jejich přátele skandalizovalo. V důsledku toho se pár stal sociálně izolovaným. Carlyle však stála při Millovi.

Byl to Mill, kdo navrhl, aby Carlyle napsala knihu o francouzské revoluci. Souhlasil a knihu zahájil v září 1834. Po dokončení prvního dílu ji poslal Millovi k vyjádření. V noci 6. března 1835 dorazil Mill do domu Carlyle se zprávou, že rukopis byl omylem spálen v domě Harriet Taylor. Následující den se rozhodl přepsat svazek jeden znovu. Kniha o třech svazcích byla dokončena až 12. ledna 1837. Ralph Waldo Emerson zařídil její vydání v Americe.

John Stuart Mill byl aktivní v kampani za parlamentní reformu a byl jedním z prvních, kdo navrhl, aby ženy měly stejná politická práva jako muži. Představil Carlyle dalším politickým radikálům, jako jsou Frederick Denison Maurice, Harriet Martineau, James Leigh Hunt, Robert Southey a William Wordsworth.

Mill naléhal na Carlyle, aby napsala brožuru o parlamentní reformě. V březnu 1838 napsal: „Naštěstí nebo naštěstí tato představa o dělnických třídách prozatím ve mně zanikla; a pro tuto chvíli jsem ji úplně ztratil. Dostal jsem se na Thuycidides, Johannes Müller, na křížové výpravy a celý průběh předmětů spojených s mými přednáškami; dostačující na to, aby mě hojně zaměstnával, než přijde ten osudný čas. Můj diskurz o dělnických třídách ještě jednou provedeme do kapitoly šancí. Nevím, že by můj sled argumentů měl speciálně vedlo mě k tomu, abych trval na otázce, na kterou se zmiňujete: ale kdyby to mělo -! Ve skutečnosti to pro mě byla správná veselá věc, kdybych viděl, že tam dochází k obecnému zlepšování; a myslím, že bych v tom případě měl umýt ruce radikalizmu navždy a den. “ Carlyle byl znepokojen skutečností, že vůdci dělnické třídy, jako byl Francis Place, nesouhlasili s jeho přístupem k tomuto tématu. Carlyle napsal: „Francis Place je proti mně, muži, který má právo být vyslyšen.“

Carlyle byla proti chartismu fyzické síly. V roce 1839 napsal svému příteli Thomasovi Story Speddingovi: „To, co říkáš o chartismu, je úplná pravda: pomsta zplozená z nevědomosti a hladu! I tady toho máme dost; materiál, který existuje, věřím v srdce všech naše pracující populace a ráda by se těšila v jakékoli slibné podobě; ale chartismus se zdá být neperspektivní. Co s tím dělat? Ano, existuje otázka. Evropa se snaží dát nějakou odpověď, velmi slyšitelně od roku 1789 Šibenice a bajonet udělají, co můžou; pokud se to úplně nepovede, můžeme doufat, že bude zkoušen úplně jiný druh exorcismu ... Pokud se šlechta, duchovní a všechny druhy umytých artikulovaně mluvících mužů nedozvědí, že jejich pozice směrem k nevypranému je v rozporu se zákonem Božím a brzy jej změní, zákon člověka, člověk má důvod rozeznat, to brzy změní, a to nijak měkkým způsobem ... Horečnatost chartismu projít a další horečnaté záchvaty; ale to, co to znamená, neprojde, dokud cokoli z pravdy a spravedlnosti, které leží v jejím srdci, se splnilo; obávám se, že to do té doby nemůže projít, dlouhé rande. "

Carlyle se poprvé setkal s Charlesem Dickensem v roce 1840. Carlyle popsal Dickense jako „dobrého malého chlapce ... tvář nejextrémnější pohyblivosti, o které víří - obočí, oči, ústa a všechno - velmi jedinečným způsobem, když mluví ... tichý, bystře vyhlížející malý človíček, který vypadá, že docela dobře odhaduje, co je a co ostatní jsou. " Oba muži se stali blízkými přáteli. Dickens řekl jednomu ze svých synů, že Carlyle je muž „který jej nejvíce ovlivnil“ a jeho švagrová, že „neexistuje nikdo, ke komu by měl větší úctu a obdiv“.

Carlyle publikoval Chartism v roce 1841. Tvrdil, že okamžitou odpovědí na chudobu a přelidnění je lepší vzdělání a expanze emigrace. Tato pozice rozhněvala mnoho jeho radikálních přátel. Ostatní knihy od Carlyle během tohoto období zahrnuty Na Heroes, Hero Worship a Heroic v historii (1841) a Minulost a přítomnost (1843).

Carlyle velmi nesouhlasil s průmyslovou revolucí. Něco, čemu říkal „Mechanický věk“. V roce 1842 popsal svou první cestu parní lokomotivou: „Byl jsem strašně vyděšený, než vlak vyrazil; v nervózním stavu, ve kterém jsem byl, se mi zdálo jisté, že bych měl omdlít, kvůli nemožnosti zastavit tu hrůznou věc. "

Literární kritik Richard Hengist Horne byl jedním z prvních lidí, kteří se zasadili o psaní Carlyle. Hádal se Nový duch věku (1844): „Pan Carlyle ... vyrazil své okno ze slepé zdi svého století ... Můžeme také říci, že je to okno na východ; a že si někteří muži stěžují na určitou bezútěšnost ve větru, který do něj vstupuje; kdy by si s ním měli raději pogratulovat k aspektu nového slunce, které skrz něj spatřilo, orientace naděje, kterou objevil v jejich očích. " James Fitzjames Stephen byl dalším zastáncem Carlyle: „Považováni za umělecká díla, měli bychom to nejlepší ze spisů pana Carlyleho postavit přímo do čela současné literatury ... Pokud je ze všech žijících spisovatelů nejvíce rozhořčený a nejméně veselý, je také jeden z nejšikovnějších a nejlidštějších. “ Peter Ackroyd tvrdil, že „existuje silný důvod pro to, aby byl Carlyle jediným nejdůležitějším spisovatelem v Anglii během 40. let 19. století“

Andrew Sanders tvrdil: „To, co raní viktoriáni na Carlyle nejvíce obdivovali, byla jeho schopnost je rušit. Byl to on, kdo jako by poznal povahu jejich neklidu a kdo prstem nasadil závodní tep té doby ... Carlyle byl a zůstává nepohodlným a znepokojujícím spisovatelem: nervózní, pichlavý, experimentální, náročný. Zdá se, že je postupně přesvědčivě propracovaný a provokativně přímý. Byl outsiderem mainstreamové rané viktoriánské kultury dvěma způsoby: měl narodil se ve stejném roce jako John Keats a blížilo se mu 40 let, když se přestěhoval do Londýna; byl také původem chudý Skot, který získal vzdělání na univerzitě v Edinburghu, která se stále vyhřívala v odlesku skotského osvícení. "

Carlyle měla vždy obavy o své zdraví, ale Jane se neustále necítila dobře. Napsala kamarádce, že „trpí špatným nervovým systémem a udržuje mě ve stavu většího či menšího fyzického utrpení“. Thomas Carlyle napsal Catherine Dickensové 24. dubna 1843: „Jsme tady taková dvojice ubohých chorobných stvoření, musíme si v současné době odepřít potěšení z večeře kdekoli; a mohu říci, že s velkou neochotou, dokonce i večeře ve vašem domě v sobotu, jedna z nejpříjemnějších večeří, které by nám lidská vynalézavost mohla nabídnout! “

Carlyle se stal přítelem italského revolucionáře Giuseppe Mazziniho a vedli dlouhé diskuse o parlamentní reformě. Jane Carlyle a Mazzini si vytvořily rostoucí intimní vztah. V roce 1846 Jane zvažovala, že opustí svého manžela kvůli jeho platonickému vztahu s Lady Harriet Baringovou, manželkou Bingham Baring, 2. barona Ashburtona, ale Mazzini jí důrazně doporučil, aby ne.

Po revolucích v roce 1848 si Carlyle vytvořil reakční názory. V roce 1850 napsal sérii dvanácti brožur, které budou v příštím roce vydávány v měsíčních splátkách. v Brožury posledních dnů zaútočil na demokracii jako na absurdní sociální ideál a poznamenal, že je absurdní, že „pravdu lze zjistit sečtením hlasů“. Carlyle však zároveň kritizoval dědičné aristokratické vedení jako „smrtelné“. Carlyle navrhla, aby lidem vládli „ti nejschopnější“. Přestože se Karl Marx a Friedrich Engels s Carlylem shodli na aristokratickém vedení, jeho představy o demokracii zcela odmítli.

V roce 1854 Charles Dickens věnoval svou knihu, Těžké časy do Carlyle. Pomohl také Dickensovi s jeho knihou, Příběh dvou měst (1859). Peter Ackroyd, autor Dickense (1990), zdůraznil: „Vždycky (Dickens) obdivoval Carlyleovu historii francouzské revoluce a požádal ho, aby mi doporučil vhodné knihy, z nichž by mohl zkoumat období; na odpověď mu Carlyle poslal vozík svazků z londýnské knihovny. Dickens je očividně všechny přečetl, nebo alespoň prohlédl; v době kompozice bylo jeho cílem pouze číst knihy samotného období. “

21. dubna 1866 se Jane Carlyle vydala na pravidelnou odpolední jízdu kočárem do Hyde Parku. Životopisec Thomas Carlyle, Fred Kaplan, tvrdí, že „po několika okruzích parku řidič, znepokojený nedostatečnou odpovědí paní Carlyleové na jeho žádost o další pokyny, požádal ženu, aby se podívala do kočáru“. Podle svědkyně „se opírala v jednom rohu kočáru, koberečky se jí rozprostíraly na kolenou; oči měla zavřené a horní ret mírně, mírně otevřený“.

Během tohoto období ho navštívil Henry Fielding Dickens: „Bylo mou výsadou, že jsem ho po smrti mého otce dvakrát nebo třikrát navštívil v jeho domě v Cheyne Row. Šel jsem tam poprvé s pocity úžasu a určité úzkosti. To bylo ale přirozené v případě velmi mladého muže, který navštívil starce se vzácnými dary a obrovskou pověstí Carlyle, a ten, který dokázal být někdy velmi odvážný. Ale zjistil jsem, že takový pocit byl docela nevyzpytatelný a on mě okamžitě položil úplně v mé pohodě. Byl obdařen vysokým smyslem pro humor, a když se smál, udělal to srdečně, hodil hlavou dozadu a nechal se jít. “

Rané články Carlyle inspirovaly sociální reformátory jako John Ruskin, Charles Dickens, John Burns, Tom Mann a William Morris. V pozdějším věku se však obrátil proti veškeré politické reformě a argumentoval proti reformnímu zákonu z roku 1867. Vyjádřil také obdiv k silným vůdcům. Ilustruje to jeho šest svazek Historie Fridricha Velikého (1858-1865) a Raní králové Norska (1875). V posledních letech svého života se Carlyleho psaní omezovalo na dopisy Časy.

Thomas Carlyle zemřel ve svém domě v 5. Cheyne Row, Chelsea, 5. února 1881.

Naštěstí nebo naštěstí tato představa psaní o dělnických třídách ve mně prozatím zanikla; a pro teď jsem to úplně ztratil. Můj diskurz o dělnických třídách ještě jednou provedeme do kapitoly šancí.

Nevím, že by mě moje hádka argumentů zvláště vedla k tomu, abych trval na otázce, na kterou se zmiňujete: ale kdyby měla -! Ve skutečnosti to pro mě byla docela veselá věc, kdybych viděl, že se tam děje obecné zlepšení; a myslím si, že bych si v tom případě měl umýt ruce radikalizmu navždy a den ... Francis Place je proti mně, muži, který má právo být vyslyšen.

To, co říkáte o chartismu, je úplná pravda: pomsta zplozená z nevědomosti a hladu! I tady toho máme dost; jeho materiál existuje Věřím v srdcích celé naší pracující populace a rád bych se těšil v jakékoli slibné podobě; ale chartismus se začíná zdát neperspektivní. Evropa se snaží dát nějakou odpověď, velmi slyšitelně od roku 1789! Šibenice a bajonet udělají, co mohou; doufáme, že se pokusíme o úplně jiný druh exorcismu. Bohužel je to jako němý přetížený Behemoth, zmítaný vnitřní bídou a vztekem; ale němý, schopný jen řvát a dupat: ať doktoři říkají, co to bolí, ať se třesou jak lékaři, tak řidiči a všichni lidé, když to neumí říct, protože to stvoření je od přírody hloupé, nemusíte po něm chtít, aby mluvil. Dokud se šlechta, duchovní a všichni umytí artikulovaní lidé nedozvědí, že jejich postavení vůči nemytému je v rozporu s Božím zákonem a brzy to změní, zákon člověka, který má důvod rozeznat, to brzy změní , a to nijak měkkým způsobem. Modlím se, aby se nebe naučilo; ale představte si, že nejprve bude potřeba mnoho pruhů. Je to však v rukou správného školního mistra; ten, kdo ať už jeho mzda naroste na cokoli, opravdu se nechá poučit. Zkušenost se skutečným faktem buď učitel Blázni, nebo je ruší. Ve zbytku je to, že Anglie se nestane tím, čím Irsko je, a že Anglie začala protestovat, a to i nesrozumitelně, v bodě, který je daleko od toho, je věc, kterou by měl být člověk rád. Horečnatý záchvat chartismu pomine a další horečnaté záchvaty; ale věc, kterou znamená, neprojde, dokud se nesplní cokoli, co pravda a spravedlnost leží v jejím srdci; Obávám se, že to do té doby nemůže projít, dlouhé rande ...

Raní viktoriáni na Carlyle nejvíce obdivovali jeho schopnost je rušit. Byl outsiderem mainstreamové rané viktoriánské kultury dvěma způsoby: narodil se ve stejném roce jako John Keats a blížilo se mu 40, když se přestěhoval do Londýna; byl také původem chudý Skot, který byl vzdělaný na univerzitě v Edinburghu, který se stále vyhříval v odlesku skotského osvícení. Nicméně jeho zřízení sebe a své manželky v Londýně v roce 1834 se shodovalo s široce vnímanou krizí britského politického a společenského života v letech následujících po reformním návrhu zákona, krizi, kterou analyzoval v řadě pozoruhodných traktátů. Byl to on, kdo vytvořil termín „Podmínka Anglie“ a byl to on, kdo tlačil na Angličany, aby se vyrovnali s moderní urbanizovanou a industrializovanou novinkou jejich stavu. Ve své eseji Znamení časů z roku 1829 Carlyle charakterizoval věk ve kterém žil jako „mechanický věk“, „věk strojního zařízení, v každém vnějším i vnitřním smyslu tohoto slova“. O deset let později, v roce 1839, se dlouhý leták s názvem Chartism pokusil vyřešit nejen problém snah dělnické třídy o politický vliv, ale také širší sociální neduhy postihující politický orgán. Jeho rétorika by našla mnoho ohlasů v práci jeho současníků, a nikde jinde než v Dickensových románech a žurnalistice ...

Carlyle důsledně zdůrazňuje důležitost individuálního úsilí a individuální odpovědnosti jako prostředku reakce na sociální problémy. Pod jeho vedením by Dickens, který vlastnil a dychtivě četl většinu hlavních Carlylových raných děl, definoval jeho vlastní smysl pro důležitost práce a povolání vážného muže zvládnout nepříznivé podmínky. Také on by přikládal velký význam vážné reakci na šumění doby, ve které žili. Zdá se, že Carlyle také potvrdil své stávající předsudky vůči utilitaristům, poslancům, „aristokracii nedělej nic“ a všudypřítomnému duchu „mammonismu“. V chartismu se tento argument zaměřuje na „paralytický radikalizmus“ Benthamitů, socio-filozofický systém, který „měří se statistickým měřicím paprskem, zní s filozofickým politicko-ekonomickým propadem hlubokého temného moře problémů“ a který přesto končí pokrčí rameny ve víře, že „nic se nedá dělat“. V minulosti a současnosti roku 1843 Carlyle cituje Cromwellova slavná slova „Nejste žádný parlament. Ve jménu Boha jděte!“ a pak pokračuje v zatracení bezvládného reformovaného parlamentu své doby o něco více než jen o represích vůči chorobám národa jako celku.

Minulost a současnost staví do kontrastu energii a jistotu reformujícího středověkého opata s nevýraznými nejistotami 40. let 19. století. Přestože se do minulosti dívá se soucitem; v žádném případě nenaznačuje, že by nostalgie po ztracené minulosti měla informovat o hledání moderních řešení moderních dilemat. Carlyle tvrdí, že studium historie je monotónní. Poskytuje spíše varování než příklady. Tento princip byl nejsilněji nastíněn v jeho mistrovské Francouzské revoluci z roku 1837, knize, o které Dickens kdysi unáhleně tvrdil, že ji přečetl pět setkrát. Tato historie, která dramaticky a invenčně líčí události, které znamenaly krvavé pády francouzské monarchie a republiky, která po ní uspěla, je klíčovým dílem, které se skrývá za Dickensovým vlastním monitorovým románem o období: Příběh dvou měst.

Asi nejosvětlivější Carlylova díla, pokud jde o literární kulturu první poloviny devatenáctého století, je série přednášek z roku 1840, O hrdinech, Uctívání hrdinů a Hrdina v historii. V páté přednášce pořádané 19. května si Carlyle vzal za předmět „Hrdina jako muž dopisů“. Ústředním problémem, který řešil, byl vznik moderního spisovatele, jehož adresa byla spíše pro širokou veřejnost než pro kotletu a ten, kdo si na svých knihách vydělával na živobytí, než aby se spoléhal na patronát. Tento druh literárního hrdiny byl inovativní.

Pane, můžeme také říci, že je to okno na východ; a že někteří muži si stěžují na určitou bezútěšnost větru, který do něj vstupuje; kdy by si s ním měli spíše poblahopřát k aspektu nového slunce, které skrze něj spatřilo, orientu naděje, kterou objevil v jejich očích.

V smutné pravdě ještě jednou, jak je celá naše existence v dnešní době postavena na Cant, Speciosiry, Falsehood, Dilettantism; s touto vážnou Pravdivostí: Mamonismus! Vykopejte, kde budete, ač na půdě Parlamentu nebo jinde, jak neomylně postupujete, v hloubce rýče pod hladinou narazíte na toto univerzální Liars-rockové podloží! Hodně jiného je okrasné; pravda na sudech, v kazatelnách, tlačenicích, parlamentních lavicích; ale toto je navždy pravda a nejpravdivější: „Peníze přinášejí hodnotu peněz; vložte peníze do kabelky.“ Tady, když už nikde jinde, je lidská duše stále v opravdové vážnosti; upřímně s prorockou upřímností: a „Anglické peklo“, jak řekl Sauerteig, „je nekonečný teror z toho, že se nedostanete dál, zejména z toho, že nevyděláte peníze“. S výsledky!

Je nový, říkám; ve světě dosud vydržel přes sto let. Nikdy, asi před sto lety, zde nebyla vidět žádná postava Velké duše žijící odděleně tímto anomálním způsobem; ve snaze vyslovit inspiraci, která v něm byla v Tištěných knihách, a najít místo a obživu v tom, co by mu svět, prosím, dal za to. Hodně bylo nakoupeno a prodáno na trhu; ale inspirovaná moudrost hrdinské duše nikdy do té doby, takovým nahým způsobem ... Několik tvarů hrdinství může být neočekávanější!

Jsme tady taková dvojice ubohých chorobných stvoření, musíme si odepřít potěšení z večeře kdekoli v současné době; a mohu klidně říci s velkou neochotou, dokonce i v sobotu večer u vás doma, jedna z nejpříjemnějších večeří, které by nám lidská vynalézavost mohla nabídnout!

Bylo mou výsadou, že jsem ho po smrti mého otce mohl navštívit dvakrát nebo třikrát v jeho domě v Cheyne Row. Byl obdařen vysokým smyslem pro humor, a když se smál, udělal to srdečně, hodil hlavou dozadu a nechal se jít.


Carlyle, Thomasi.

Vydal Chapman and Hall, Londýn, 1865

Použité - vázaná kniha
Stav: dobrý

Celokožené. Stav: dobrý. První vydání. Celokožená vazba, s tmavě zelenými a hnědými koženými popisky titulků, mramorovanými konci a okraji stránky. Pozlacený je trochu vybledlý, otřený kolem páteře, závěsy jsou v pořádku, žádné prasknutí. Tónování stránek, většinou drobné značení, tónování na přední hranu a skvrna na přední hranu přední strany (ale jinak stále pěkný frontispis), jedna mapa se zhnědnutím, druhá 3 světlé. Obsahuje přední skládací a 4 skládací mapy, obsahuje mapu Pruska- ručně obarvenou v obrysu, mapu severní Evropy pokrývající oblast zasaženou slezskými válkami, Burkersdorf a okolní oblasti a další z Battles of Liegnitz & amp Torgau (s 2 linie bitvy v barvě ruky). Armorial bookplate of Charles F Lloyd on the endpaper. Obsahuje 1760-1786, zahrnuje slezské války, bitvy u Liegnitzu, Torgau, Burkersdorfu, zprávy z Petrohradu, rusko-turecká válka. Strany VIII, 781. První vydání svazku 6, poslední díl této sady/série, první z nich vyšel v roce 1859. Velikost: 8vo - přes 7 " - 9 " vysoký.


Mudrc z Chelsea

Carlyle se narodila v roce 1795 skotským kalvinistům a vystudovala Edinburghskou univerzitu. Jeho rodiče doufali, že bude duchovním, ale místo toho se stal učitelem. Jeho pravým povoláním bylo psaní.

Carlyle uspěla díky talentu, vytváření sítí a žulovému sebevědomí. Raným projektem byl překlad románu Johanna Wolfganga von Goethe & rsquos Wilhelm Meister. Poslal Goethovi kopii a ti dva se stali korespondenty.

Literární ambice zavedly Carlyle ze Skotska do Londýna. V roce 1834 se s manželkou Jane usadili v Chelsea, kde do jejich kruhu patřil J.S. Mill, Charles Dickens a John Ruskin.


Životopis

Rodiče Thomase Carlyle byli oba Skotové a měli celkem devět dětí. Poslední otec doma měl Thomasův otec. Byl velmi přísný, ale zároveň vždy spravedlivý. Rodina se navíc věnovala křesťanství a otec Tomáše Carlyleho doufal, že se Thomas v budoucnu stane knězem.

Thomas Carlyle byl nejprve vyučen doma, než šel do místní školy ve skotském Ecclefechanu. Později odešel do Annan Academy, střední školy v Annanu. Tomáš Carlyle v mladém věku poznal, že se zajímá o matematiku. Bylo to také proto, že ho jeho rodiče seznámili s matematikou, protože věděli o potenciálních výhodách zvládnutí této dovednosti. Jeho výsledky v matematice na Annan Academy byly kvůli jeho zájmu pozoruhodné.

Připojte se k nám a získejte neomezený přístup

Připojením se k naší e-learningové platformě získáte neomezený přístup ke všem (1000+) článkům, šablonám, videím a mnoha dalším!

Poté, co se Thomas Carlyle připravil na univerzitu, navštěvoval v roce 1809 Edinburgskou univerzitu, kde studoval obecný kurz. Volba obecného kurzu byla v té době běžná věc. Thomas Carlyle podle očekávání získal na univerzitě výjimečné výsledky v matematice. Promoval v roce 1813 a pokračoval ve své vzdělávací cestě studiem teologie, aby uspokojil přání svého otce, který se stal knězem. Během programu se však Thomas Carlyle rozhodl nedokončit studii, protože si to rozmyslel. Tomáš se už nechtěl stát knězem, protože se více zajímal o to, stát se spisovatelem, a cítil, že by měl sledovat své zájmy a vyjadřovat své myšlenky.

Odešel z Edinburgské univerzity, ale poté zahájil svou profesionální kariéru jako přednášející matematiky na Annanské akademii v roce 1814. Tomas Carlyle zastával funkci dva roky a další pracoval znovu jako učitel matematiky, ale na jiné škole v Kirkcaldy. Thomas Carlyle však zjistil, že navzdory svému zájmu o matematiku nemůže zlepšit své dovednosti, pokud zůstane na této cestě. Thomas Carlyle proto usoudil, že je nejlepší ukončit práci a studovat jiný kurz. Přestože Thomas chtěl vyniknout v matematice, rozhodl se studovat práva. Program bohužel nedokončil, protože Thomas Carlyle později zjistil, že se více zajímá o německou literaturu. Carlyle následně začal studovat němčinu a napsal řadu článků o svých studiích, které byly také publikovány známými vydavateli, jako je London Magazine.

Během této doby měl Thomas Carlyle velkou náklonnost k Jane Baillie Welshové, dívce z bohaté a vážené rodiny. Naopak Thomas dosud neměl žádný stálý příjem a jeho profesní dráha byla stále trochu hrbolatá. Naznačovalo to, že nemá velkou šanci oženit se s dívkou, pro kterou měl velkou lásku. Thomas Carlyle se však z dlouhodobého hlediska dokázal oženit s Jane. Pár se vzal v roce 1826.

O dva roky později se Thomas Carlyle a jeho manželka Jane přestěhovali do Craigenputtock. Žili tam od roku 1928 do roku 1934, než se pár rozhodl. Přestěhovat se do Londýna. V době mezi tím Thomas Carlyle již cestoval a vybudoval profesionální síť, která by mohla v budoucnu nabídnout výhody. Současně stále psal o německé historii a obecném životě. Jeho eseje byly stále publikovány různými vydavateli, jako je Foreign Review, a o publikace byl velký zájem. Například jeho články o Voltairovi, Richterovi a Sartoru Resartovi jsou šířeny mnohokrát. Ucházel se také o různé pozice ve správní radě, ale tyto žádosti byly bohužel neúspěšné. Thomas zůstal motivován zlepšit svou kariéru, a proto se přestěhoval do Londýna. He expected there are more opportunities elsewhere.

Thomas Carlyle received various job positions offers. For instance, he was offered a position as a Mathematical Professor and as an editor at Times. However, Thomas rejected all offers. He was still struggling with paying his bills but instead decided to continue writing about history. In this time, Thomas Carlyle started his three-volume work about the French revolution. He first gave the first part to his friend to review, but it was accidentally destroyed. However, by 1937, Thomas Carlyle rewrote the first part of the French revolution and immediately continued the work. Carlyle’s final deliverables were famed because of his extensive research and how he communicated this in his writings.

His contributions to the writings about the French revolution and other historical work won him international popularity. He also wrote about different subjects related to economic theory. Because of all his writings about economic, social, and political issues, Thomas Carlyle attracted public attention. He next pursued his career as a lecturer and started lecturing again, but this time about European literature. The following publications are some of the famous work of Thomas Carlyle. Still, these are not limited to these alone: ‘The Letters and Speeches of Oliver Cromwell,’ and the History of Friedrich 2nd of Prussia, Called Frederick the Great.’

The work of Thomas Carlyle has formed the basis of modern Germany. His writings additionally comprise essays that addressed social and political issues. Despite his fame, Thomas Carlyle became lonely in his life. In his relationship with his wife, Thomas experienced more negativity than positivity. They fought a lot, and unfortunately, Jane died in 1866. Her death had a significant impact on the health of Thomas Carlyle because he became more isolated than he was before. Thomas was buried behind Hoddom Parish Church, in Ecclefechan Churchyard.


Customers who viewed this item also viewed

Reviews with images

Nejlepší recenze ze Spojených států

Při filtrování recenzí se právě vyskytl problém. Prosím zkuste to znovu později.

I don’t consider myself equal to the task of writing a review of Carlyle’s works simply because I consider him to be one of the greatest writers of his Age second perhaps only to Edmund Burke. I would be remiss if I did not acknowledge that plumbing these depths is a challenge. However I will scribble a few notes here for anyone wishing to brave these waters and start off by admitting that for the layman and others such as myself, finishing the book from cover to cover can be a daunting task. However, if you set your sails aright, despite the obstacles, it can prove a most rewarding venture. Strenuous.. maybe- Arduous.. a little.. But well worth the effort. To be sure, the reader will encounter a vast array of names and places that will sound foreign to his ear players and actors who have long since left the world stage. Despite time and history having buried many of these names beneath her proud waves these waters are still navigable

Alex de Tocqueville wrote that: “The American Revolution was caused by a mature and thoughtful taste for freedom. No disorderly passions drove it. On the contrary, it proceeded hand in hand with a love of order and legality”. Not so the French Revolution. It was sudden, violent and unforgiving. Tens of thousands of people lost their lives. And the way they were murdered (there is no other name for it) was particularly cruel, brutal and vicious. The bodies of victims were often mutilated and dismembered heads stuck on the end of pikes and paraded through towns and cities. Hundreds of priests were tied up and put on boats the boats then deliberately and purposely sunk all drowned- there were no survivors (Pg. 691). The Tannery in Meudon where the flaying, butchering and skinning of human corpses (both men and woman) took place (Pg. 712) for making breeches, pants, and clothing. Gruesome and horrifically evil, but true. Apparently, the Nazis weren’t first to find new uses for human skin. And (if you have the stomach for it) you can do an internet search on Princess de Lamballe. The actual details of her murder were so unspeakable that Carlyle refused to commit them to writing.
Like Arjuna who looked with unshielded eyes into the mouth of Krishna before the battle of Kurukshetra and saw worlds and universes unfold before him so too Carlyle looks into the maw of the French Revolution. Carlyle takes up the challenge by asking what exactly the French Revolution was all about? What did it all mean? What did it signify? How is it to be interpreted? Do we even have (he asks) the tools to dare attempt an interpretation? In the end, Carlyle neither accuses or excuses the French Revolution he attempts to write about an event and phenomena that even today historians are still debating.
When we look back over all the carnage and the tragic divulsions.. When the dead are all buried and time has bound and healed at least some of the injustices which took place.. When we add it all up and ask ourselves almost 200 years later what it all meant we are still no closer to a final answer than when Thomas Carlyle first took pen in hand, sat down, and began to write..the story of..The French Revolution.
.

History is story of blood, and literature the story of pain. Thomas Carlyle, in this book, blends history and literature to tell a compelling tale.

To read this book you need fair degree of familiarity with the actors in the build up to, and during, the French revolution. I, therefore, read Citizens: A Chronicle of the French Revolution (Simon Schama) before embarking on Carlyle's masterpiece.

Bob-Blair.org has an amazing annotated copy of THE FRENCH REVOLUTION. Working through its first chapters, I find that the first chapter requires a fairly good knowledge of Louis XV's reign, which Wikipedia or Bob Blair's site can give you.

The next chapters are absolutely lucid, and state clearly and repeatedly that the great causes of the French Revolution are the decline of the nobility, the exploitation of the poor, and a general atmosphere of skepticism. Loss of belief, Carlyle says, leads to an outbreak of the diabolical in human beings.

Dickens got almost all his feeling for the French Revolution from Carlyle's history. In their time the revolution was no farther away than World War Two is from us, which means they had a good general feel for it. Even at our present distance, it's not that tough to read Carlyle -- and his main points, rather than being hidden as some reviewers have said, are virtually screamed at the reader over and over again.

Those who call his writing stilted don't know what "stilted" means. It means pompous and over-formal. Carlyle coined words and wrote the kind of wild poetry that influenced Melville in his MOBY DICK. That's not stilted. Calling it stilted is like calling a rock star soft.

It is a poetic style, for sure. The Modern Library introducer compares it with Milton's. He also calls the book a kind of epic. If you don't like epic poetry, don't read Carlyle. He won't miss you I won't miss you and you'll be so much happier wherever you end up.


History of the Great Man Theory

The great man theory of leadership became popular during the 19th century. The mythology behind some of the world's most famous leaders, such as Abraham Lincoln, Julius Caesar, Mahatma Gandhi, and Alexander the Great, helped contribute to the notion that great leaders are born and not made.

In many examples, it seems as if the right man for the job seems to emerge almost magically to take control of a situation and lead a group of people into safety or success. Historian Thomas Carlyle also had a major influence on this theory of leadership. He stated, "The history of the world is but the biography of great men." According to Carlyle, effective leaders are those gifted with divine inspiration and the right characteristics.

Some of the earliest research on leadership looked at people who were already successful leaders. These individuals often included aristocratic rulers who achieved their position through birthright. Because people of a lesser social status had fewer opportunities to practice and achieve leadership roles, it contributed to the idea that leadership is an inherent ability.

Even today, people often describe prominent leaders as having the right qualities or personality for the position. This implies that inherent characteristics are what make these people effective leaders.


On Heroes, Hero-Worship, and the Heroic in History

In his 1840 lectures on heroes, Thomas Carlyle, Victorian essayist and social critic, championed the importance of the individual in history. Published the following year and eventually translated into fifteen languages, this imaginative work of history, comparative religion, and literature is the most influential statement of a man who came to be thought of as a secular prophet and the "undoubted head of English letters" (Emerson). His vivid portraits of Muhammad, Dante, Luther, Napoleon—just a few of the individuals Carlyle celebrated for changing the course of world history—made On Heroes a challenge to the anonymous social forces threatening to control life during the Industrial Revolution.

In eight volumes, The Strouse Edition will provide the texts of Carlyle's major works edited for the first time to contemporary scholarly standards. For the general reader, its detailed introductions and annotations will offer insight into the author's thought and a reconstruction of the diverse and often arcane Carlylean sources.


Ближайшие родственники

About Thomas Carlyle

Thomas Carlyle was most famous in the Victorian era, when he was known for his dense, thoughtful books on history and philosophy. The son of a strict Calvinist, Carlyle became a divinity student at Edinburgh University but eventually left school and turned to writing instead. He developed a stomach ailment -- possibly gastric ulcers -- which stayed with him all his life and helped give him a reputation as a cranky and somewhat disagreeable personality. His prose style, famously quirky and sometimes savage, helped cement that reputation. His made a splash in 1833 with the publication of the semi-autobiographical Sartor Resartus ("The Tailor Re-Tailored"). Other major works included his three-part history The French Revolution (1837), the six-volume History of Frederick the Great (1858-65), and his 1847 collection of Oliver Cromwell's letters and speeches. He also devised a series of public lectures culminating in his book Heroes and Hero-Worship, which still is regarded as a key text on the subject. (His fascination with heroes and strong leaders has given him an reputation as anti-democratic.) In 1827 he married Jane Baille Welsh -- herself brilliant and difficult -- and their 40-year marriage is remembered as a tempestuous affair.

Carlyle was the victim of a famous misfortune after writing the first volume of The French Revolution. He entrusted the manuscript to his friend John Stuart Mill for review shortly afterwards, Mill's maid mistook the manuscript for trash paper and burned it. Carlyle was forced to rewrite the entire volume from scratch.

n April 1845, Thomas and Jane Carlyle entertained three guests whose opinions dramatically clashed with their own--so much so that, as Jane Carlyle noted in her diary, "a little blood was shed involuntarily" (qtd. in Duffy 3). The guests were Charles Gavan Duffy, John O'Hagan, and John Pigot, all members of the political movement known as Young Ireland. Their immediate disagreement with their host was understandable, given Carlyle's depiction of the Irish in Chartism, where, his visitors complained, he had characterized them all as "all liars and thieves." (1) But Carlyle and his guests also disagreed on the fundamental political issue: the goal of Young Ireland was the repeal of the 1800 Act of Union between Britain and Ireland, a goal Carlyle opposed. In an essay published in the Examiner in 1848, Carlyle argued against repeal, comparing the efforts of Ireland against British colonialism with those of "a violent-tempered starved rat, extenuated into frenzy, [to] bar the way of a rhinoceros" ("Repeal" 43). Such inflamatory language helps to explain how the political discussion at the Carlyles' escalated to the point of bloodshed: O'Hagan's nose burst while the visitors "were all three at the loudest in their defence of Ireland against the foul aspersions Carlyle had cast on it" (qtd. in Duffy 3).

Less easily explained, however, is the enduring relationship that developed out of this contentious first meeting. Carlyle exchanged letters with the Young Irelanders and visited and traveled with them during his two trips to Ireland. He not only received and read their weekly newspaper, the Nation (founded in 1842), but published an article in it. The friendship cultivated by Carlyle and the Irish nationalists is all the more remarkable because they had reason for disagreement not only in Young Ireland's cause, but also in the means by which it was pursued. Writers in the Nation repeatedly encouraged their readers to overlook religious, political, and ethnic differences in order to create a united Ireland: a neutralized national identity was to over-ride all other allegiances. Carlyle's writing on Ireland, however, emphasized the country's religious and--especially--its Celtic racial character as key both to its troubles and to its destiny.

Carlyle's infamous positions on race are frequently cited in contemporary discussions of Victorian racial ideology, in part because they are some of the most influential and offensively expressed positions on the issue available. (2) Without excusing his racism, however, it should be noted that Carlyle emphasized race in his writing on famine Ireland partly to resist progressive narratives depicting that country's plight as a developmental stage to be suffered through rather than repaired. Carlyle's resistance to such a teleology is clear in one of his most overtly racist essays, "Occasional Discourse on the Negro Question" (1849), published just months after he toured Ireland with Duffy.

Examining Young Ireland's involvement with Carlyle makes it clear that the movement, despite its emphasis on neutralized national identity, shared Carlyle's skepticism about theories of progress that positioned Ireland backward in time relative to a norm of national development defined by Britain. For Young Ireland, Irish nationalists must not be so accommodating as to replicate British national identity. And in the movement's writing, as in Carlyle's, this resistance to neutralized nationalism is often organized around the issue of race. If it may seem odd that Carlyle's tour of Ireland produced an essay declaring his support for black slavery in the West Indies, it may seem more peculiar still that Young Ireland writers were preoccupied with black oppression, given that repeal was usually figured as a conflict between two white racial groups--a battle between Saxons and Celts. This preoccupation is no less pivotal because it is never directly addressed--the Nation's editors deliberately avoided discussing the racism of whites against blacks in their paper, despite discussion of slavery at a figurative level, and despite later accounts citing white-on-black racism as one of the reasons behind a key rupture in the Nation's leadership.

Why did the racial distinction between black and white have this much significance to the writing on repeal by both Carlyle and the Young Ireland writers? The question is important because it provides necessary context not only for Carlyle's positions on race, but also for the struggle of Young Ireland to avoid both Carlylean racism and racially neutral nationalism. But the dilemma of Young Ireland's leadership, which scorned Carlyle's racism even as it acknowledged some aspects of his critique of nationalist subjectivity, also suggests ways that contemporary scholars might acknowledge the failings of Carlyle's social critique while still profiting from it.

Unlikely Collaborators: Carlyle and Young Ireland

When the Young Irelanders visited Carlyle in 1845, they were journeying to meet a writer they had long admired. His influence over their movement was so significant that the early Nation contributors dubbed their regular social gatherings "tea and Thomas" (Davis 31-32). After their personal acquaintance commenced, Carlyle met with Young Ireland members during both of his journeys to Ireland--a brief one in 1846, and a more lengthy tour in 1849--and corresponded with several of them. Although he remained an opponent of the repeal movement, he also remained a faithful friend to the Young Irelanders even when they suffered the consequences of their repeal agitation. Twice he wrote to George Villiers (Lord Clarendon), lord lieutenant of Ireland, to plead for magnanimous treatment of a Young Ireland prisoner: once for Duffy and once for John Mitchel. (3) In each case, Carlyle described the prisoner as a gifted and well-intentioned Irishman who had been led astray by repealer Daniel O'Connell but who, as he wrote, comparing Duffy to Mitchel, "might grow into something useful yet, and do good to himself and perhaps to his poor Country, too" (27 Oct. 1848, 146).

Carlyle developed a particularly longstanding relationship with Duffy, who chronicled their interactions in his 1892 Conversations with Carlyle. They exchanged not only personal regards but also professional work. Duffy--astonishingly--served as a proofreader for Carlyle's hero-worshipping work on Oliver Cromwell, ensuring the accuracy of its Irish place names (Conversations 13). For his part, Carlyle read the copies of the Nation that Duffy sent and marked for him (7), admiring Duffy's editorials as wheat amidst the general Irish chaff (17). In 1849 he even submitted an essay to Duffy, instructing him to "do as you like" with it, "only don't . speak of my mortal name in connection with it" (Conversations 146). Duffy printed the piece anonymously in the Nation, whereafter its author was immediately recognized (Conversations 146). The essay, "Trees of Liberty," appeared in December 1849--the same month that saw the publication of "Occasional Discourse on the Negro Question"--and suggested that patriotic Irishmen would be better off planting trees for their country than dying for it.

Duffy was Carlyle's host in 1846 and his traveling companion in 1849 (Conversations 22-23, 47-125). The peculiarity of their relationship--as well as of Carlyle's relationship with Young Ireland more generally--may present itself most emphatically in the 1849 journey's odd pairing. Here was Carlyle--the repeal opponent, disparager of the Irish, and internationally famous historian--twice invited to visit the lord lieutenant of Ireland, and twice choosing instead to spend his time with repeal-advocate Duffy. And here was Duffy--newly released from nine months in prison after a narrow escape from his treason-felony charge (R. Davis 165)--greeted with celebration as a nationalist hero all over Ireland, yet choosing as his traveling companion a public disparager of the Irish nationalist cause. (4)

One explanation for this strange partnership might be found in Carlyle's ongoing emphasis on the position and plight of Ireland. Ireland and the Irish not only appear as a threat to British stability in Chartism (1839) and Past and Present (1843), but are more centrally the subject of a series of essays Carlyle published in the Examiner and the Spectator between March 1848 and April 1849. (5) Carlyle had begun research for a book on Ireland and was widely expected to write one. (6) Ireland, he noted, "really is my problem the breaking-point of the huge suppuration which all British and all European Society now is" (Reminiscences iii). By visiting Ireland in person in 1849, he hoped to "have the Problem lying visible before [his] eyes . for there, in that starving distressed Country, there it is that the 'universal Imposture' has fallen prostrate into due ruin, and is demanding of all men, 'What will you do with me?'" ("To Jean Carlyle Aitken" 71). His month-long tour, beginning in Dublin, ending in Londonderry, and circling clockwise around the island in between, exposed him to scenes of extreme poverty and starvation but also gave him cause for hope. He toured ruins and an experimental farm, and his letters juxtapose descriptions of Irish beggars and Irish hospitality.


Thomas Carlyle

Carlylen vanhemmat olivat jyrkkiä kalvinisteja ja toivoivat pojastaan saarnamiestä. Carlyle menetti kristillisen uskonsa opiskellessaan Edinburghin yliopistossa, mutta kalvinistiset arvot säilyivät hänessä läpi elämän. Carlylen uskonnollisuuden ja uskon hiipumisen välillä tasapainottelevat työt tekivät niistä vetoavia monille, jotka yrittivät ymmärtää ajalle ominaisia perinteistä yhteiskuntajärjestystä uhkaavia tieteellisiä ja poliittisia muutoksia.

Opiskeltuaan Edinburghin yliopistossa Carlyle ryhtyi opettamaan matematiikkaa ensin Annanissa ja sitten Kirkcaldyssa, jossa hän ystävystyi kirkonmies Edward Irvingin kanssa. Vuodet 1819–1821 Carlyle vietti jälleen Edinburghin yliopistossa, jossa hän koki uskonnollisen muutoksen, josta hän sai myöhemmin aineistoa kirjaansa Sartor Resartus. Hän ryhtyi syventymään saksalaiseen kirjallisuuteen ja hänen ajatteluunsa vaikuttikin vahvasti saksalainen transsendentalismi, etenkin Johann Gottlieb Fichten töissä. Hänestä kehittyi saksalaisen kirjallisuuden asiantuntija ja hän kirjoittikin sarjan esseitä Fraserův časopis -lehdelle ja käänsi saksalaisia kirjailijoita, erityisesti Goethea.

Carlyle oli aikansa johtavia yhteiskuntakriitikkoja. Hän tunsi epäluottamusta demokratiaa ja juutalaisia kohtaan. Siten hänen on katsottu ennakoineen sata vuotta myöhemmin nousseita antisemitistia ja fasistisia aatteita. [2]


Thomas Carlyle

Thomas Carlyle is best known as an writer but in fact was also a mathematician. His father, James Carlyle, was a stonemason and his mother, Margaret Aitken, the daughter of a bankrupt Dumfriesshire farmer, was James' second wife. James had married Jannet but she died after the death of their son John in 1791 . James and Margaret married in 1794 and Thomas was the eldest of their nine children. Although James and Margaret were intelligent people they were not well educated and Margaret, for example, could read only with difficulty and could not write at the time of her marriage. They were very religious people and they brought up their family to strict Calvinist principles teaching them frugality and discipline. Thomas first learnt basic arithmetic from his father.

Thomas attended the village school at Ecclefechan until he was six years old and then Hoddam parish school until he was ten years old. He was also taught Latin privately by a local minister so he was well prepared for his secondary schooling. However Annan Academy was six miles away and Thomas's mother did not want him to attend the school. His father, however, insisted and on 24 May 1806 he accompanied his ten year old son on the six mile walk to the Academy where Thomas became a boarder during the school week returning home for the weekends. He excelled academically at Annan Academy, showing particular aptitude for mathematics, but his school days proved difficult and unhappy. His mother told him that he must never use physical force even to defend himself and this, rather naturally given the conditions in the school, meant that he was badly bullied. Eventually he went against his mother and fought back, which certainly made his life more bearable. His teachers provided efficient but uninspiring education which was aimed at making pupils ready to enter university by the age of fourteen. In addition to mathematics, his best subject, he had also enjoyed studying modern languages at school. Almost certainly he had learnt more from studying books on his own than he had from the somewhat second rate teachers.

Carlyle entered the Edinburgh University in November 1809 where his parents expected him to train to enter the ministry. The university was eighty miles from Ecclefechan and Carlyle said goodbye to his parents on the edge of his home town then walked the eighty miles during the following three days. Arriving at Edinburgh University he matriculated and began the four year course leading to an M.A. with the prospect of a further three years after that to train for the Church. As all students did, he studied a general course not specialising in any particular topic although he showed particular promise in mathematics. In his first year he was somewhat withdrawn as he had been at school but by his second year he had become more confident, and was making friends with his fellow students. He was described by a fellow student while in his second year as:-

He was, however, inspired by the mathematics teaching of Leslie but one would have to say that his opinions of most of his other lecturers was poor to say the least.

In November 1813 he completed his M.A. course but, like many students at this time, chose not to graduate. He enrolled in Divinity Hall of the Church of Scotland in Edinburgh for his divinity training, but as his parents could not afford to have him study full time for three years, he chose the option of one year of full time study followed by six years part-time study during which he had to return to Edinburgh and preach a trial sermon once a year for each of the six years. Carlyle completed the one year of full time study but did not enjoy it. During this year he maintained his mathematics interest by publishing articles in newspapers and greatly enjoyed entering into controversial intellectual discussions. He left Edinburgh in June 1814 and returned to Annandale. With a strong recommendation from Leslie, he was appointed as a mathematics teacher at Annan Academy [ 3 ] :-

Unhappy with teaching, Carlyle resigned from his post in Kirkcaldy in 1818 , and returned to Edinburgh University. Leslie, seeing that despite being a very competent mathematician, he would never excel at research, advised him to use his mathematical skills by studying engineering and then suggested that he should go to the United States. Carlyle chose not to follow Leslie's advice but, despite making a little money as a mathematics tutor, he was in severe financial difficulties. He made an attempt to study law taking some classes in 1819 but soon discovered that this was not to his liking. He spent three unhappy years in Edinburgh, eventually deciding that he would change direction again. He began a serious study of German and he turned to history and literature for which he is famed. In mathematics Carlyle is famed for his English translation of Legendre's Eléments de géométrie which David Brewster commissioned him to undertake for £ 50 in 1821 . This translation, which first appeared in 1824 , ran to 33 editions.

Carlyle held a number of posts as a tutor after leaving Edinburgh University, having no fixed base. In 1821 he met Jane Baillie Welsh whose father John Welsh had been a respected Haddington doctor but had just died of typhoid. Jane was nineteen years old at the time and her mother Grace Welsh was finding things very difficult. Carlyle was soon sending Jane letters showing his affection, but she found it hard to imagine that she might ever marry. However she wrote to Carlyle, going against her mother's wishes in doing so [ 3 ] :-

Despite little encouragement, Carlyle persisted in his attempts to win Jane over. She worried, however, that she did not love him and she also worried that if they married she would have a much lower standard of living. Carlyle lived for a year at a small isolated farm called Hoddam Hill near the town of his birth. Then, after Jane's mother rented a home on the outskirts of Edinburgh for the couple to live in once they were married, the marriage took place on 17 October 1826 .

Several important events happened in the years between Carlyle meeting his future wife and their marriage. One was that, despite his very religious upbringing, he turned away Christianity and became an atheist. He began to write and his first work The Life of Schiller was published in the London Magazine (1823 - 24) , then soon after his translation of Goethe's Wilhelm Meister appears in the same publication in 1824 . He had also made a short trip to London in 1824 where he met a number of the leading literary figures at dinners and arranged visits. It was perhaps ironical that the type of mathematics position which would certainly have interested him a few years earlier now came up. He was told that if he applied for the position of Professor of Mathematics at the Royal Military College at Sandhurst in Surrey he was certain of being appointed. However, he felt that his literary career was taking off and that it would be damaged by his holding such a post he chose not to apply.

In the spring of 1827 Carlyle and his wife began to consider living at Craigenputtoch, a small farm about 20 miles from Dumfries which Jane had inherited from her father. Carlyle still fancied a university post, however, and in May 1827 he wrote an application letter ( see [ 12 ] ) :-

Perhaps not surprisingly this rather strange letter of application did not lead anywhere. It is interesting, however, that even at this stage, Carlyle was still interested in teaching mathematics. Carlyle also applied unsuccessfully for the chair of moral philosophy at St Andrews University, and he even applied for the chair of astronomy at Edinburgh University in 1834 .

Carlyle and his wife spent six years living at Craigenputtock, from 1828 until 1834 , after which he went to set up home in London. His first major work was the philosophical play Sartor Resartus. He had completed it in 1831 but despite spending several months in London attempting to find a published he failed. He did however publish Charakteristika v Recenze z Edinburghu in 1831 . After he moved to London in 1834 he wrote the three volume historical work The French Revolution which brought him both popular and academic fame after its publication in 1837 . However writing the work proved very dramatic. After completing the manuscript of the first volume he gave it to his friend John Stuart Mill to read. Somehow the manuscript was mistaken for waste paper and used to kindle of fire. Carlyle had to rewrite the whole volume from memory. He also had Sartor Resartus published in 1838 . As well as his historical works Carlyle wrote Chartism (1840) which opposes conventional economic theory.

These works had achieved fame for Carlyle who now received invitations to lecture which solved his financial problems. He gave a series of lectures beginning in May 1837 on the German influence on Britain, and another series in the following year on European literature. Further lectures series were given in 1839 and 1840 . His later historical works include The Letters and Speeches of Oliver Cromwell (1845) , and the six volume work The History of Friedrich II of Prussia, Called Frederick the Great (1858 - 1865) .

Carlyle became rector of Edinburgh University in 1865 after Gladstone retired from the office. He had been elected by the students in a contest with Disraeli. His installation address On the Choice of Books (1866) was published and its tone of high moral exhortation made it very successful. In fact Carlyle was still at the University following his address when news reached him that his wife had died in London on 21 April.