Historie Gladiátora - Historie

Historie Gladiátora - Historie


We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.

Gladiátor

Muž, který bojoval smrtícími zbraněmi, jako na amfiteátru, za populární zábavu. Proto ten, kdo se účastní jakéhokoli temperamentního závodu.

(Remorkér: t. 67; 1. 76'1 "; b. 19'4"; dr. 7'4 ".)

První Gladiátor byl postaven v roce 1876 v St. Mary's, Gal, objednaný od Wilmington Towing Co., Wilmington, NC, uveden do provozu 19. dubna 1918; a přidělen k 5. námořnímu okrsku. Dne 20. srpna 1918 zatáhla Emily
B. ve vlastnictví téže společnosti byla nahrazena Gladiátorem a 20. prosince 1918 byla Gladiátor vyřazena z provozu a byla vrácena jejím majitelům.


Gladiátor: pěkný patricid, ale kde jsou všechny šišky?

Gladiátor je příběh římského vojáka, který se stal otrokem, vycvičil se jako gladiátor a vstal, aby napadl impérium. Což je v podstatě Spartakus, pouze Gladiátor je zasazen 250 let po Spartakově smrti. Russell Crowe na dvě a půl hodiny směřoval k čisté mužnosti jako Maximus, gladiátor titulu. Výsledky zahrnovaly pět Oscarů a zelené body všude pro švihy mečů a sandálů jako Troy, Alexander a 300.

Diváci za to možná nepoděkují, ale osm let po vydání zůstává Gladiator pozoruhodně sledovatelný a vášnivě diskutovaný. Navzdory Scottově legii historiků na scéně existuje několik webových stránek věnovaných mnoha údajným nedostatkům.

V Germánii je rok 180 n. L. A téměř mrtvý císař Marcus Aurelius sleduje, jak jeho armáda barbarům plýtvá. Jeho fiktivní generál Maximus (Crowe) se v brnění a vlčích kůžíchne na obrazovku a zavrčí: „Na můj signál rozpoutejte peklo.“ K přízvuku se mírně přitřesí pláž Bondi, ale pak zase všichni mluví moderní angličtinou. Následuje středně důvěryhodná bitva.


Gladiátor

Naši redaktoři zkontrolují, co jste odeslali, a určí, zda článek zrevidují.

gladiátor, profesionální bojovník ve starověkém Římě. Gladiátoři původně vystupovali na etruských pohřbech, bezpochyby s úmyslem dát mrtvému ​​ozbrojené doprovodné osoby v příštím světě, a proto byly boje obvykle na život a na smrt. Na výstavách v Římě se tyto výstavy staly velmi populární a jejich velikost vzrostla ze tří párů na první známé výstavě v roce 264 př. N. L. (Na pohřbu Bruta) na 300 párů v době Julia Caesara (zemřel 44 př. N. L.). Proto se přehlídky prodloužily z jednoho dne na stovku za císaře Tita a císař Trajan při svém triumfu (107 ce) měl 5 000 párů gladiátorů. Ukázalo se to i v jiných městech římské říše, jak je patrné ze stop amfiteátrů.

Existovaly různé třídy gladiátorů, odlišující se svými zbraněmi nebo způsoby boje. The Samnité bojoval s národními zbraněmi - velkým podlouhlým štítem, hledím, opeřenou helmou a krátkým mečem. The Thraces („Thrákové“) měli malou kulatou přezku a dýku zahnutou jako kosa, proti které obecně stáli mirmillones, kteří byli galsky vyzbrojeni helmou, mečem a štítem a byli tak nazýváni jménem ryb, které sloužily jako hřeben jejich helmy. Podobným způsobem retiarius („Net man“) byl spárován s sekretářka („Pronásledovatel“) bývalý nenosil nic jiného než krátkou tuniku nebo zástěru a snažil se svého pronásledovatele, který byl plně vyzbrojen, zaplést v případě úspěchu pomocí lité sítě, kterou nosil v pravé ruce, vyslal ho s trojzubcem, který nesl v vlevo, odjet. Byly tam také andabatae, o nichž se věří, že bojovali na koni a nosili přilby se zavřenými hledími - to znamená, že bojovali se zavázanýma očima dimachaeri („Muži se dvěma noži“) pozdější říše, kteří v každé ruce drželi krátký meč essedarii („Chariot muži“), kteří bojovali z vozů jako staří Britové hoplomachi („Bojovníci v brnění“), kteří měli na sobě kompletní brnění a laquearii („Laso muži“), kteří se pokusili lasovat své protivníky.

Přehlídky byly vyhlášeny několik dní předtím, než se konaly účty zalepenými na zdech domů a kopie veřejných budov se také prodávaly v ulicích. Tyto účty uváděly jména hlavních dvojic soutěžících, datum přehlídky, jméno dárce a různé druhy bojů. Podívaná začala průvodem gladiátorů arénou a řízení bylo zahájeno falešným bojem (praelusio, prolusio) s dřevěnými meči a oštěpy. Signál pro skutečné boje dával zvuk trubky a ti, kteří projevovali strach, byli do arény zahnáni biči a rozžhavenými žehličkami. Když byl gladiátor zraněn, diváci křičeli:Habet“(„ Je zraněn “), pokud byl vydán na milost a nemilost svého protivníka, zvedl ukazováček, aby prosil o milost lidí, kterým (v pozdější době republiky) dárce ponechal rozhodnutí o jeho život nebo smrt. Pokud byli diváci pro milosrdenství, mávali kapesníky, pokud si přáli smrt dobytého gladiátora, obrátili palce dolů. (Toto je populární názor, další pohled je ten, že ti, kteří chtěli smrt poraženého gladiátora, obrátili palce k prsou jako signál, aby ho bodli, a ti, kteří si přáli, aby byl ušetřen, obrátili palce dolů jako signál k upuštění meč.) Odměna za vítězství spočívala v palmových větvích a někdy i v penězích.

Pokud gladiátor přežil řadu bojů, mohl by být propuštěn z další služby, ale mohl by se po propuštění znovu zapojit.

Gladiátoři se příležitostně stali politicky důležitými, protože mnozí z bouřlivějších veřejných mužů měli osobní strážce. To samozřejmě vedlo k občasným střetům s krveprolitím na obou stranách. Gladiátoři jednající z vlastní iniciativy, stejně jako při povstání vedeném Spartakem v letech 73–71 př. N. L., Byli považováni stále spíše za hrozbu.

Gladiátoři byli čerpáni z různých zdrojů, ale byli to hlavně otroci a zločinci. Disciplína byla přísná, ale úspěšný gladiátor byl nejen slavný, ale podle satiry z Juvenalu si užíval přízně žen ze společnosti. V Říši nebyl neobvyklý přírůstek do řad gladiátorů neobvyklý: zničený muž, snad vysokého společenského postavení, by se mohl angažovat jako gladiátor, a získat tak alespoň způsob obživy, jakkoli nejistý. Jednou ze zvláštností císaře Domiciána bylo mít neobvyklé gladiátory (trpaslíky a ženy) a napůl šílený Commodus se osobně objevil v aréně, přičemž samozřejmě vyhrál své záchvaty.

Být ředitelem školy (ludus) gladiátorů bylo známé, ale hanebné povolání. Vlastnit gladiátory a najímat je však byla pravidelná a legitimní obchodní pobočka.

S příchodem křesťanství začaly gladiátorské show upadat v nemilost. Císař Konstantin I. ve skutečnosti zrušil gladiátorské hry v roce 325 ce, ale zjevně bez velkého účinku, protože byly znovu zrušeny císařem Honoriem (393–423) a možná dokonce pokračovaly ještě století poté.

Redaktoři Encyclopaedia Britannica Tento článek byl naposledy revidován a aktualizován Adamem Augustynem, vedoucím redaktorem referenčního obsahu.


Gladiátoři nebyli vždy otroci

Mainstreamová média často líčí Gladiátory jako otroky, kteří neměli na výběr a byli uvrženi do bitev a požádáni, aby počkali na jejich případnou smrt v aréně. I když je pravda, že většina Gladiátorů, kteří bojovali, byli otroci, duelů se zúčastnilo také mnoho svobodně narozených jedinců, kteří se ochotně stali Gladiátory. Po posílení popularity Gladiátorů mnoho jednotlivců chtělo stejné vzrušení, jaké hry poskytovaly a registrovaly. Tito jedinci také tvořili významnou část účastníků Gladiátorů a říká se, že 1 z 5 mužů byli svobodní muži, kteří se tomuto sportu dobrovolně věnovali. Ve skutečnosti byla v jednom okamžiku prestiž tohoto sportu tak velká, že i rytíři a vyšší úředníci státu se také ochotně stali Gladiátory.


Starověké římské gladiátory: Původ a historie

Často jsou považováni za hrdiny dělnické třídy římské společnosti a gladiátoři jistě viděli v našich moderních populárních médiích jejich spravedlivý podíl na čase stráveném u obrazovky. Kromě velkolepých brýlí a krvavých činů však samotná povaha gladiátorských zápasů poukazovala na „institucionalizaci násilí“ zakořeněnou v římské společnosti od jejích kmenových dob. Podívejme se tedy bez dalších okolků na původ a historii římských gladiátorů, kteří přesahují oblast pompézní fikce, aby vysvětlili brutální realitu.

Munera - Pohřební soutěže, které vedly k gladiátorským bojům

V čem mohl být předchůdce gladiátorských soubojů posledních dnů, si šlechtic jménem Brutus Pera v roce 264 př. N. L. Přál smrt, aby jeho dva synové zaplatili za boje, které se měly konat na trhu při příležitosti jeho pohřbu. Za méně než sto let se takové soutěže staly docela běžnou záležitostí a bojovníci byli obecně otroky organizátora. Ve skutečnosti, v roce 174 př.nl, jeden z Munera (rituální služba věnovaná mrtvým) zahrnovala 74 mužů, kteří stáli proti sobě v hrůzné události, která se odehrála během tří dnů.

A jak čas plynul, Munera rozšířeno o obory, aby zahrnovalo brýle jako venatio - což zahrnovalo lov více než stovek exotických zvířat napříč římskými zeměmi vycvičenými venatores. Tato strašidelná aféra měla i symbolickou stránku, přičemž zvířata jako lvi, tygři a další dravci naráželi na divochy a „barbary“ světa, který si podrobil mocný Řím (zajímavé je, že Mongolové měli také podobný typ loveckého rituálu který zahrnoval „taktické“ zabíjení nevinných zvířat).

A jak římská republika rostla v okázalosti a velikosti, její šlechtici přemýšleli o novějších a velkolepějších způsobech, jak připomenout jejich odkaz - dokonce tak, že v jejich závěti zařídili opatření pro takové pohřební soutěže. Pohřební služba se v podstatě stala spíše politickým prohlášením (v kombinaci s krvavými podívanými), které údajně zastávalo velikost patronů. Výsledkem bylo, že lakomství ohledně těchto „očekávaných“ soutěží často vyvolávalo nelibost běžného městského obyvatelstva. Jeden konkrétní incident výstižně ilustruje takové hédonistické postoje - za Tiberia byla měšťanská pohřební služba násilně přerušena měšťany, když požadovali pohřební hry. Situace se brzy změnila ve vzpouru a císař musel poslat svá vojska, aby potlačil nepokoje.

Nehoda, která údajně zabila 50 000 lidí!

Popularita těchto pohřebních soutěží mezi Římany exponenciálně vzrostla-natolik, že patroni museli na specializovaných účelových místech ubytovat různé brýle, což vyvrcholilo konečným „vývojem“ gladiátorských her. Tyto amfiteátry většinou vyrostly uvnitř Říma (města) vedle Fóra a byly původně postaveny ze dřeva s pískovými podlahami.

Vlastně samotné slovo harena - což znamená „písek“, ustoupil výrazu aréna. Stačí říci, že přeplněnost byla pro inženýry velkým problémem, a jako taková jedna z náhodných nehod způsobila kolaps celé nadstavby amfiteátru ve Fidenae. Podle Tacita dosáhl počet obětí více než 50 000 lidí - což mohlo být ze strany autora nadsázka, ale stále to naznačuje obrovský nárůst popularity takovýchto gladiátorských soutěží, které se prosadily po celém Římě.

Povahu neuvěřitelné poptávky po gladiátorských bojích lze také měřit skutečným počtem amfiteátrů v římských zemích. Podle architekta a archeologa Jeana-Clauda Golvina tento údaj představoval 186 míst rozmístěných po římem ovládaných říších, přičemž byl navíc doplněn o 86 dalších možných lokalit, které mohly mít nějaký druh arén pro gladiátory a jejich krvavé podívané.

The Hoplomachi - Profesionální baviči/bojovníci dne

Zatímco gladiátorské souboje vedly své předchůdce v pohřebních soutěžích mezi špatně vybavenými otroky, brýle v jejich krvavém zenitu „poháněly“ profesionální válečníci zvaní hoplomachi (nebo obrnění bojující muži - většinou inspirovaní řeckými hoplity) a jejich zdatnost v krvavé aréně. Za tímto účelem byli tito muži skutečnými „gladiátory“, které jsme zvyklí vídat v populárních filmech a televizních programech. Zručný v zacházení s jejich krátkými meči (gladius), bojovníci byli vycvičeni, aby „bavili“ davy, ať už v jednotlivých soubojích nebo v inscenovaných bitvách uvnitř arény.

Takové formy zábavy příjemné pro dav narážely na podívanou dlouhých konfliktů na rozdíl od rychlých krvavých událostí. V tomto ohledu se hoplomachi byli odborníky na prodloužení utrpení svých oponentů, které znamenalo odběr krve a její rozlití na písek. Jednoduše řečeno, byli daleko od špatně připravených zločinců, kteří šli do arény zemřít. Místo toho na ně bylo nahlíženo spíše jako na odvážné odvážlivce, kteří i když sdíleli část své smůly jako zpočátku zbaveni moci, žili proto, aby potěšili burcující a často bezohledné římské diváky.

Paradox nízké třídy a vysoké slávy -

Přirozeně se nabízí otázka - odkud se vzali takoví profesionální gladiátoři? Ve většině případů byli muži (a několik žen) koupeni z prosperujících trhů s otroky. Některé z nich jednoduše prodali jejich páni kvůli jejich minulým zločinům nebo přestupkům, zatímco jiné byly válečnými zajatci.

Nad rámec vyvlastněných otroků a válečných obětí se však do řad gladiátorů přidali dokonce i svobodní muži - někteří ztratili dědictví a někteří prostě byli závislí na vzrušení z bojů a získávání ocenění od davů. Podle moderních odhadů se k ní přiznalo zhruba 20 procent gladiátorů ludi gladiatori (gladiátorské školy) byli svobodní muži římské společnosti.

A jakmile byla tato osoba označena za gladiátora, byl považován za sociální ekvivalent prostitutky - s výrazem „gladiátor“ se dokonce mluvilo jako o zneužívání v různých římských kruzích. To přímo kontrastovalo s jejich fanfárami a popularitou mezi občany, zejména během velkých gladiátorských podívaných, které byly podobné velkým sportovním událostem našeho moderního světa.

Ve skutečnosti sláva a pověst některých gladiátorů dosáhla tak závratných výšin, že se jejich jména objevovala na městských hradbách, zatímco v hostincích, vilách, palácích a soukromých jídelnách probíhaly diskuse o jejich vítězstvích a dokonce i o sex -appealu. A pokud diskuse nestačily, paradoxní zbožňování gladiátorů mělo bizarní podobu - jejich mastné mazivo, škrábance kůže a dokonce i krev (potřená šperky) byly shromažďovány a prodávány římským ženám jako afrodiziaka a regenerační lektvary.

„My, kteří se chystáme zemřít“

Doposud jsme hovořili o „profesionální“ stránce gladiátorů a o tom, jak gladiátorské soutěže tvořily nedílnou součást prosperujícího obchodního modelu, který byl provázán s politickým systémem Říma. Ale za takovým leskem a slávou byli ještě další bojovníci, kteří byli v podstatě nuceni do arény rozlít vlastní krev.

To byli ti noxii„Zločinci, kteří byli obviněni hlavně z loupeží, vražd a znásilnění - a poskytovali tak postradatelné„ bojovníky “, jejichž jediným cílem bylo zemřít v arénách, téměř jako forma příšerné veřejné popravy, která se proměnila v sadistickou„ zábavnou “formu . Poté, co byli spoutáni, strčeni a pochodováni uvnitř takovýchto gladiátorských prstenů (zejména během odpoledních představení) s posměšnými davy dožadujícími se jejich krve, museli před římským císařem udělat ponuré prohlášení - Ave Caesair, morituri a pozdrav! (My, kteří se chystáme zemřít, zdravíme císaře).

Po tomto prohlášení se stali součástí masové podívané, která někdy zahrnovala boje mezi sebou, dokud nestál poslední muž (nebo byli všichni zabiti). Jindy však noxii byly jednoduše použity jako živé rekvizity, které byly neozbrojeny (nebo někdy byly oblečeny do „ukázkové“ zbroje) a poté byly prohlášeny za odpůrce proti adeptovi postulati, veteránští gladiátoři vyzbrojení palcáty. V důsledku toho tito zkušení gladiátoři krvavě předvedli pomalé vyslání potulných zločinců rozlitím své krve na písky v aréně. Opět, kromě pouhých Římanů, byly takové „falešné“ boje/popravy praktikovány také v jiných kulturách válečníků, konkrétně v Aztécích.

‘Uri, vinciri, verberari, ferroque necari“ - Přísaha gladiátorů

Nyní, když noxii třída patřila k nejnižším vrstvám gladiátorského rozsahu, skuteční gladiátoři také museli snášet útrapy a protivenství, jak dokládá jejich sacramentum gladiatorium (přísaha gladiátorů) - „Uri, vinciri, verberari, ferroque necari„Zhruba v překladu -„ Vydržím, budu spálen, svázán, zbit a zabit mečem “, museli muži tuto frázi zopakovat před uvedením do gladiátorského prostoru.

Po vyslovení těchto slov byli slavnostně vedeni do svých malých uzamykatelných cel, které byly rozmístěny po obvodu cvičišť - a tím začaly jejich brutální životy jako „postradatelní“ showmani Říma. Naštěstí svobodní muži, kteří ochotně přijali nebezpečnou kariéru, stále dostali příležitost „opt-out“, kde museli zaplatit hotovostní poplatek lanista (trenér nebo manažer získaných gladiátorů).

Stačí říci, že zlověstně nebezpečná povaha častých arénových bojů (a následných drsných životů uvnitř hlídaných kasáren) si vybrala svou daň na mnoha gladiátorech, a to nejen na fyzické, ale také na psychologické úrovni. V důsledku toho se v jejich řadách občas vyskytly případy sebevražd-natolik, že i zvláštní strážci byli ostražití, aby zabránili takovým sebezničujícím činnostem, které by potenciálně mohly narušit podnikání lanista.

Za tímto účelem došlo k jednomu incidentu, kdy se germánský gladiátor udusil houbovým materiálem. Další příšerný scénář zahrnoval zjevnou masovou sebevraždu 29 franských vězňů, kteří se navzájem škrtili, zatímco poslední stojící muž mu rozbil hlavu-než mohli krvavě debutovat v aréně.

Bezpečnostní opatření podložená přesnými dietami -

Pokud jde o ty gladiátory, kteří nadále žili, bojovali a vzešli vítězně, měli větší šance prosadit se v bohatých římských okruzích. Zajímavé je, že o tyto kandidáty se staral také specializovaný personál gladiátorských škol, což odráží naše moderní zacházení se sportovci a známými sportovci.

Například, zatímco samotné školy byly střeženy plotem a zdmi (aby se zabránilo „prolomení vězení“), byla v prostorách přijata přísná bezpečnostní opatření. Mezi takové aspekty patřil ve většině případů zákaz nabroušených zbraní, přičemž oblíbenými cvičnými zbraněmi byly dřevěné náhražky. Kromě toho, když během tréninků došlo k náhodnému zranění, lékaři se vrhli na pozemek, aby ošetřili takové rány (svým lékařským vybavením, jako jsou skalpely, háčky a kleště).

Školy také neuvěřitelně využívaly specializované odborníky na dietu, kteří diktovali druhy potravin a denní příjem živin cvičícími gladiátory-pro jejich prodlouženou zdravost a definovaný svalový vývoj. Někdy se například gladiátorům přezdívalo jako hordearii („Ječmeni“), protože konzumace ječmene pomohla zmírnit tepny tukem, čímž se zabránilo silnému krvácení, ke kterému došlo v důsledku hlubokých řezů a zranění.

Okázalé brnění a ohýbání pravidel -

Zatímco většina gladiátorských tříd používala většinu systémů brnění pro svou vnitřní praktičnost, existovaly také ozdobné kusy brnění, které se gladiátoři chlubili pouze kvůli svému dramatickému účinku v místech plných davu. Ve skutečnosti mnohé sady brnění obléknuté gladiátory evokovaly představy římských „nepřátel“.

Tyto stereotypní reprezentace (jako britský typ, typ Samnite a typ Thracian) se přidaly k divadelnímu vkusu uvnitř arény, kde mohli obyčejní Římané fandit a vysmívat se svým oblíbeným frakcím. Pozdější vývoj také zahrnoval různé tematické styly s mytologickými a fantastickými motivy - jako např retiarius vyzbrojen sítí a trojzubcem (jako stylizovaný rybář), který byl často postaven proti murmillo s jeho honosnou přilbou a napůl mužským oblečením napůl ryb.

Postavení většiny gladiátorů bylo bohužel tak nízké, že se ani nemohli vyjádřit, pokud jde o významnou změnu pravidel ve velkých soutěžích. Tato rozhodnutí a tematické změny obvykle prováděl editor před zahájením gladiátorského zápasu. Byly však také doby, kdy byla pravidla nespravedlivě využívána tak, aby dávala výhodu jednomu typu gladiátora před druhým. Například se běžně věří, že Caligula záměrně vyrobil murmillo gladiátoři zmenšují své brnění, protože dával přednost jejich protivníkům-gladiátorům tráckého typu.

Divadlo krvežíznivosti, na rozdíl od chaotického boje -

Jak se můžeme dozvědět z tematické prezentace různých typů gladiátorů, rozsah gladiátorských bojů uvnitř arény na rozdíl od praktického boje nabral divadelní cestu. Někteří z nás si dokážou představit takové křiklavé, ale krvavé záležitosti ze scén filmu Gladiátor (fiktivní rozsah, který jinak byl v mnoha ohledech nehistorický).

Za tímto účelem byli gladiátoři nejen oblečeni tak, aby vypadali lákavě a exoticky, ale způsob, jakým bojovali, měl v sobě choreografický prvek, který prodloužil rozsah boje, místo aby rychle a efektivně vyslal své protivníky. V tom však spočíval paradoxní rozsah takovýchto soutěží, kde fantasy scény hrály svou roli při pobavení publika, zatímco realita úmrtí a těžkých zranění hrála roli při ovlivňování bojovníků.

The Naumachia - „Gladiátorský“ boj s lodí

Protože jsme vychovali rozsah fantastických prvků, žádná podívaná nepřekročila římskou zálibu ve vznešenosti a řeznictví než naumachia (doslova „námořní boj“). Předpokládá se, že byl založen samotným Juliusem Caesarem, první z těchto masivních střetnutí bylo provedeno na speciálně vykopaném jezeře u Marsu (v Římě).

Když bylo toto jezero naplněno vodou, mohla celá oblast snadno pojmout 16 velkých válečných galér, které obsluhovalo přes 4 000 veslařů. A na palubu těchto obrovských lodí organizátoři přinutili více než 2 000 vězňů - kteří byli tematicky oblečeni jako římští nepřátelé a poté nařídili bojovat mezi sebou na smrt. Některé z těchto grandiózně pojatých akcí naumachie obdržely tolik fanfár, že pozdější císaři občas museli vyprázdnit věznice, aby nahradili obrovský počet „bojovníků“ na palubách lodí.

Podle jednoho konkrétního incidentu (jak zmínil Suetonius), když vězni na palubách lodí dělali své obvyklé prohlášení „my, kteří se chystáme zemřít, zdravíme vás“, císař Claudius udělal vážnou chybu, když odpověděl „nebo možná ne!“. To vězňům, kteří se od sebe navzájem odvraceli, vzbudilo nový pocit naděje. Takové „mírumilovné“ pohyby podnítily diváky lačnící po podívané, aby se začali bouřit.

Nato Claudius zuřil a musel pohrozit zmasakrováním těchto hlučných diváků vysláním svých jednotek. Naštěstí těm, kteří přežili falešnou námořní bitvu, bylo dovoleno žít. V důsledku toho později naumachiae byly prováděny pod přísným dohledem římských vojsk, kteří chránili okraj jezera, přičemž byli podporováni obléhacími zbraněmi jako balista a další katapulty. A znovu, popularita těchto událostí je ztělesněna astronomickými čísly - jako jedna příležitost, kdy 500 000 hlášených lidí navštívilo naumachia na jezeře Fucine, které bylo 60 mil východně od Říma.

Šance na přežití -

Všechny tyto závažné incidenty, bizarní zákony a velkolepé podívané nás přirozeně přivádí k otázce - jakou šanci měl průměrný gladiátor ve skutečnosti na to, aby tento proces přežil? Nyní podle Munera tradice, nejlepší boje mívaly za následek ztráty na životech. Ve fázi Republiky byly trendy krvavých střetnutí ve skutečnosti poměrně časté, přičemž některé boje již byly oznámeny sine missus (kde by poražený zemřel).

V první fázi římské říše však byly takové boje zakázány (na příkaz Augusta Caesara) - což umožňovalo „ušlechtilejší“ praxi, kdy byl poražený gladiátor často omilostněn, pokud během bojů projevil odvahu. Tyto změny společenských hodnot odrážely počty obětí nalezené v kusech důkazů.

Například podle historika George Ville ve stovce analyzovaných duelů z 1. století n. L. Ze studovaných 200 exemplářů zemřelo jen asi 19 gladiátorů. Taková čísla se ale v následujících letech římského impéria, způsobeného vnitřními konflikty a tvrdšími opatřeními, zhoršila. V tomto ohledu se do 3. století n. L. Odhaduje, že v každém alternativním bojovém scénáři byl zabit nebo podlehl jeho zraněním alespoň jeden z gladiátorů.

Rudisi - symbolický dřevěný meč „svobody“

Když bylo vše řečeno a uděláno, stále existovala naděje, že skuteční gladiátoři (na rozdíl od zločinců) získají svobodu od vykořisťovatelského otroctví. Taková opatření pseudosvobody byla nabízena gladiátorům, kteří během svého dlouhého gladiátorského působení prokázali výjimečnou odvahu a bojovnost. To bylo symbolizováno symbolem rudis - dřevěný meč, který byl účastníkovi představen při takových velmi vzácných příležitostech.

Nyní jsme použili termín „pseudosvoboda“, protože podle povahy segregovaných římských zákonů nemohli být gladiátoři skutečně označeni za svobodné muže. Sláva a bohatství, které bylo možné získat jejich úžasnými výkony v aréně, přesto inspirovalo mnoho gladiátorů k boji za rudis - zdánlivě naráží na základní povahu člověka a jeho prostou svobodu.

*Poznámka - Článek byl aktualizován 3. ledna 2020.

Reference knih: Gladiators 100 př.nl - 200 nl (Stephen Wisdom) / Gladiators and Caesars: The Power of Spectacle in Ancient Rome (Eckart Köhne, Cornelia Ewigleben)


Festival Go-To Festival má starodávné kořeny

Chcete -li obnovit tento článek, navštivte Můj profil a poté Zobrazit uložené příběhy.

Chcete -li obnovit tento článek, navštivte Můj profil a poté Zobrazit uložené příběhy.

Jarní neoklasicistní obnova sandálů je nevyhnutelná, takže se nedivte, že se ocitnete ve výtahu se silným amazonem nebo čekáte ve frontě ve Starbucks s bohyní posledních dnů. Poznáte ji podle bot, šněrovaných gladiátorských sandálů, které křižují vznešené nohy, odhalené nohy nebo vykukují zpod splývavého midi.

Sandál, který začínal jako nejzákladnější a nejužitečnější druh obuvi - něco pevného připoutaného k noze, který poskytoval ochranu - se rychle stal ukazatelem pohlaví, postavení, hodnosti a módy. Když jsou zobrazeni ve starověkém (a moderním) umění, často je nosí bohové. A ve starověkém Římě byla ulice manšestrů identifikována podle sochy Apollana, jejich božstva patrona.

Mezi plebejci se obuv stala známkou postavení. Dáma z hodnosti by mohla být doprovázena na výletě s pokojskou nesoucí a sandál, nebo koberec speciálně navržený pro přepravu různých bot pro různé příležitosti. Stejně jako dnes mohou být sandály propracované, pestrobarevné, vysoké nebo nízké.

Isabeli Fontana Patrick Demarchelier Vogue

Fotografoval Patrick Demarchelier, Móda, Září 2008

Ačkoli je to oblíbená pláž, obuv do resortu - druh, který si můžete vyzvednout od místního řemeslníka na dovolené v přímořském městě a pokládat jej za vzpomínku na slunný útěk - gladiátor skutečně nezískal úplné módní zacházení, dokud nebyl šedesátá léta. Radost přitahovala pozornost ke stále rostoucím lemům a nově odhaleným nohám a přivlastnila si ji Space Space i utopičtí návrháři hippie, které její klasické kořeny přitahovaly z různých důvodů.

V roce 1968, Móda, který dříve doplnil futuristickou módu ** Paca Rabanna ** sandály „sešněrovanými celou cestou“, věnovaných několik stránek „Ganymedovi-vzhledu řeckého chlapce“. V časopise to přeloženo na návrhářské minišaty plus radost na ulici, atmosféra byla trochu boho. Paparazzi praskli Patti „Jsem s kapelou“ Boyd, za prvé, vracející se ze San Fran v sandálech připoutaných ke kolenům s houpajícími se třásněmi.

I když nikdy nevyšly z módy, připnutý sandál znovu prožívá renesanci jara. Zdá se víc než náhoda, že by se měli znovu objevit jako, _Vogue’_s Sarah sekačka píše: „Feministické vědomí překračuje hranice módních přehlídek.“ (Kádr „protestních“ modelů nesoucích cue Chanel.) Radost má koneckonců úžasné transformační schopnosti. Zatímco sandál s plochým páskem může přitahovat vnitřní Xenu nebo být nejlepším způsobem, jak doplnit festivalový vzhled, dvojice na vysokém podpatku může poskytnout okamžitý status bohyně, což je precedens vytvořený doslova před dávnými časy starověkým řeckým básníkem Aischylosem, který vyvinul Wilcox hlásí, „zvýšenému klínovému podpatku, aby„ dodal přidanou majestátnost “bohům a hrdinům jeho her.

Fotografoval Franco Rubartelli, Móda, 1. června 1968

Jak stupňujete svoji sandálovou hru, představujeme vizuální historii gladiátorského sandálu ze stránek Móda na stříbrné plátno. Zde se za 30 sekund podíváte na šest stop vysoký Veruschka návrat do přírody v poušti, Raquel Welch v epopeji sandálů a mečů a Raquel Zimmermann stávkující pro řeckou pózu Móda.


GLADIATOR: Skutečný příběh

Tento web poskytuje historický pohled na skutečné postavy a události ztvárněné ve filmu Ridleyho Scotta a#8217s Gladiátor. Popisuje děj a konec filmu, takže pokud jste film ještě neviděli, možná se budete chtít vrátit později! Nerad bych vám to zkazil!

JE RIDLEY SCOTT ’S FILM GLADIÁTOR PRAVDIVÝ PŘÍBĚH?

Ačkoli je zřejmé, že filmaři provedli působivé množství historického a vědeckého výzkumu, velká část zápletky je fikce. Fikce se však zdá být inspirována skutečnými historickými událostmi, jak bude ukázáno v příslušných částech níže. V tomto smyslu je film možná nejlépe vnímán jako koláž nebo umělecké ztělesnění dávné historie, než jako přesná, chronologická, rekonstrukce událostí. I když je film sám o sobě velmi originální, dějově se zajímavě podobá filmu z roku 1964 Pád římské říše režie Anthony Mann.

Zdá se, že Scott se pokouší představit nejen rekonstrukci empirických faktů, ale také nám směle představit svou vizi kultury starověkého Říma, ducha své doby a psychologický výhled charakteristický pro jeho období. Jedním slovem, zeitgeist, a pro psychologii postav jejich mentalita.

Tato oblast filmu, přestože je nedokonalá, je stále silnější než její skutečná historická přesnost. Fellini se pokusil svým způsobem udělat něco podobného ve svém mistrovském díle z roku 1969 Satyricon, vycházející ze starodávného díla Petronia Arbitera, zkoumající kromě historie také psychologii starověku. Scott, přestože je historiograficky nedokonalý, díky tomuto tvůrčímu úsilí při charakterizaci se do určité míry vyhýbá anachronismům psychologie přítomným ve filmech jako Spartakus, Kleopatra a Ben Hur, kde postavy zjevně přemýšlejí a jednají pouze jako moderní osobnosti, zatímco měl na sobě neposkvrněné starodávné kostýmy.

▼ Woodburytype, Jean-Léon Gérôme in his Studio with Large Model of The Gladiators,(1877), The J. Paul Getty Museum, Los Angeles, digital image courtesy of the Getty’s Open Content Program.

Clearly it would seem, director Scott, and screenwriter David Franzoni, believe that history, at least as they present it, is not a regurgitation of empirical data, but instead an attempt to understand the psychology and culture of its characters, however, the greater purpose of the film is simply to tell a good story. Nevertheless, the film does emphasize Maximus’s worship of his family and ancestors, his obsessive compulsion for virtue and duty, and the stoical elements ever present in his character, which seem to be learned and informed, on the part of those who created this character. The film is inspired by real events, but should, and can not, be taken as an accurate historical source for true events, many of which are known to be different, and with certainty.

WHAT WAS MARCUS AURELIUS REALLY LIKE?

Marcus Aurelius was, as well as emperor from 161 to 180 CE, a stoic philosopher. He really did wage battles along the fr ontier as depicted in the film, and is remembered by historians of his time as a competent ruler, whom they favour. His name in full was Imperator Caesar Marcus Aurelius Antoninus Augustus, and these are the titles to which he would have been referred, not the anachronistic “sire” and “my lord” as in the film.

His work The Meditations, although more a compilation of existing stoical thought than a work of great originality, remains a highly readable classic in philosophy.

▼ Title pages from The Emperor Marcus Antoninus : his conversation with himself (The Meditations), Marcus Aurelius, London: (1701), Duke University Libraries.

An interesting fact omitted in the film, was that his adoptive brother and husband to daughter Lucilla, Lucius Verus, was made co- emperor with Marcus. In the time of the Republic, Rome was not ruled by emperors, but rather by two consuls. These consuls, with equal power, were to guard against dictatorship. So, perhaps Marcus really did have Republican inclinations, as attested to in the film, or perhaps this was a Machiavellian maneuver undertaken in an attempt to avoid the fate of the perceived dictator Julius Caesar. This was the first time in history that the Roman Empire had two joint emperors of formally equal constitutional status and powers, although in reality, Marcus was clearly the ruler of Rome.

▼ Bronze bust of Lucius Verus, Roman, (Ca. 170 – 180 CE), The J. Paul Getty Museum, Los Angeles, digital image courtesy of the Getty’s Open Content Program.

WHAT WAS COMMODUS REALLY LIKE?

If the ancient sources can be trusted, Commodus was even more bizarre in real life than he was in the film.

Commodus, whose full name was Caesar Marcus Aurelius Commodus Antoninus Augustus, was proclaimed Caesar at age 5 and joint emperor (co-Augustus) at the age of 17, in 177 CE, by his father, Marcus Aurelius. Reality was very different than the film in this instance. Commodus was, as depicted in Gladiator, present with his father during the Danubian wars, and yes, this is where Marcus Aurelius died. As for the actual circumstances of his father’s death, see below.

Historians from the time of Commodus have not been kind to him. As aristocratic intellectuals, they were not amused by his crude antics. Hence, our present day historiography still reflects, rightly or wrongly, this ancient bias. His father, possessing the virtues seen as noble by the literate aristocracy, was, and often still is, regarded as a great man, while his son was hated by the Senate and ridiculed by historians. Yet it is said that the army and the lower classes loved him. Cassius Dio, a senator and historian who lived during the reign of both Commodus and his father wrote, in regards to the accession of Commodus, that “our history now descends from a kingdom of gold to one of iron and rust, as affairs did for the Romans of that day.”

▼ Coin of Commodus Ca. 180 CE, Obverse: Laureate Bust of Commodus, facing right, COMMODVS ANT AVG TR P II, Encyclopedia of Roman Imperial Coins.

Indeed, some historians even question his sanity. Commodus, in his own time, was accused of being a megalomaniac. He renamed Rome Colonia Commodiana, the “Colony of Commodus”, and renamed the months of the year after titles held in his honour, namely, Lucius, Aelius, Aurelius, Commodus, Augustus, Herculeus, Romanus, Exsuperatorius, Amazonius, Invictus, Felix, and Pius. The Senate was renamed the Commodian Fortunate Senate, and the Roman people were given the name Commodianus.

Historian Aelius Lampridius tells us that “Commodus lived, rioting in the palace amid banquets and in baths along with 300 concubines, gathered together for their beauty and chosen from both matrons and harlots… By his orders concubines were debauched before his own eyes, and he was not free from the disgrace of intimacy with young men, defiling every part of his body in dealings with persons of either sex.”

Commodus went so far as to declare himself the new founder of Rome, a “new Romulus”. In attempting to boast a new “Golden Age” of Rome, he was clearly emulating his father. But the effect was to make him the laughing stock of the aristocratic class.

DID COMMODUS REALLY KILL HIS FATHER?

Some sources suspect that he did. The fact that he was present at the time, made a hasty peace with the enemy, and a quick retreat back to Rome in a victory triumph, has fueled speculation. The official story is that Marcus Aurelius died of plague.

DID COMMODUS REALLY FIGHT AS A GLADIATOR?

In this case, the truth is even stranger than the fiction. Commodus claimed to be descended from the God Hercules, and even began to dress like him, wearing lion skins and carrying a club.

The historian Herodian wrote that “in his gladiatorial combats, he defeated his opponents with ease, and he did no more than wound them, since they all submitted to him, but only because they knew he was the emperor, not because he was truly a gladiator.”

▼ Oil on Canvas, Pollice Verso, Jean-Léon Gérôme, (1872), Phoenix Art Museum.

He also fought wild beasts. Dio Cassius wrote that Commodus killed five hippopotami at one time. He also killed two elephants, several rhinoceroses, and a giraffe “with the greatest of ease”. Herodian tells us further that Commodus had a special platform constructed which encircled the arena, from which he would display his skills as a hunter. He is recorded to have kil led one hundred leopards with one hundred javelins. As a theatrical treat, he would slice the heads off of ostriches with crescent-headed arrows, which would then run around the amphitheater headless.

Dio Cassius reveals that Senators were m ade to attend these spectacles, and that on one occasion Commodus killed an ostrich and displayed the severed head in one hand, his sword dripping with blood in the other, thus implying that he could treat them the same way.

▼ Ippolito Caffi (Italian, 1809 – 1866 ), Interior of the Colosseum, , watercolor and gouache over graphite on wove paper, National Gallery of Art, Washington D.C.

DID COMMODUS REALLY DIE IN THE ARENA?

However he was assassinated, and, by an athlete. There were numerous plots and attempts upon his life, but the one which finally succeeded was carried out by a wrestler named Narcissus, while Commodus was in his b ath. The plot was orchestrated by his closest advisors, and apparently even included his mistress, Marcia.

It occurred on the very last day of the year 192 CE, and indeed, exactly when the rest of Rome was preparing festivities for the New Year, 193 CE. However, it was feared and believed by insiders that Commodus planned to kill the consuls-elect, who by both tradition and jurisprudence were to begin their terms upon New Year’s Day, and be sworn in as consul himself, instead. This he reportedly was going to do even outfitted as a gladiator, in his lion skins, with appropriate weapons. This was the final outrage, according to our ancient sources, and thus, his fate was sealed.

▼ Terracotta lamp illustrating gladiators in combat, North Africa, (late 1st – early 2nd century CE), The J. Paul Getty Museum, Los Angeles, digital image courtesy of the Getty’s Open Content Program.

Commodus ruled for 12 years, a much longer period than alluded to in the film. Dio Cassius wrote that Commodus was “a greater curse to the Romans than any pestilence or any crime.”

WAS THE REPUBLIC RESTORED AFTER THE DEATH OF COMMODUS?

The film is very wrong on this count. A republic is a system of government which does not have a hereditary monarch. An emperor is a monarch. The United States for instance is a republic, and England is not.

Rome was not founded as a republic, as was stated erroneously by a senator, who would have known better, as all educated Romans would hold this as basic knowledge, in the film. Legend has it that Rome was originally ruled by Etruscan kings. The first king was Romulus. The kings were overthrown in a revolution, which was sparked by the rape of Lucretia, in 509 BCE, by Sextus Tarquin, the son of the seventh and last king, Tarquinius Superbus.

Dictators and kings were thereafter despised by Romans, hence, the ideological adulation of a republican system of government, which was a central theme of Roman history, and thus correctly emphasized in the movie, and unlikely by accident, it should be noted.

After Commodus was murdered, the Senate met before daybreak, and declared sixty-six year old Pertinax, who was the son of a former slave, emperor. Pertinax thus became emperor on January 1st, but he was murdered by a group of soldiers the following March, after less than three months in power.

▼ Etching, Rome Ancienne, Jean Daullé, (1759), The J. Paul Getty Museum, Los Angeles, digital image courtesy of the Getty’s Open Content Program.

WHAT WAS MAXIMUS REALLY LIKE?

Maximus Decimus Meridius (his full name is stated only once in the film) is a fictitious character!

Although he did not exist, he seems as if he could be be a composite of actual historical figures. In the film, Maximus was Marcus Aurelius’ general. There was in fact a general by the name of Avidius Cassius, who was involved in the military campaign shown in the film, and, upon hearing a rumor of Marcus Aurelius’ death, declared himself emperor. He however, was assassinated by his own soldiers. It is true that there was, in the later Empire, a General by the name of Maximus who appears to have had revolutionary intentions. He is most likely an inspiration as well.

Maximus also reminds one of the emperor Diocletian. Remember that in the film, Marcus Aurelius names Maximus as his heir. Diocletian, who ruled Rome from 284 to 305 CE, was born in the lower cl asses, like Maximus. He eventu ally became his emperor’s trusted favourite and bodyguard, and later became a general. Finally he was named heir, and thus became emperor.

▼ Marble Sculpture, Bust of Emperor Commodus, (Ca. 180 – 185 CE), The J. Paul Getty Museum, Los Angeles, digital image courtesy of the Getty’s Open Content Program.

Commodus, in reality, was not murdered in the arena by Maximus. He was however murdered by a wrestler. So the character Maximus, whil e fictitious, is not that far-fetched. He appears credibly, as if he could perhaps be inspired by a collage of other, real, historical figures that have been researched, even if not one himself.

As for his personality, he was definitely a stoic, as evidenced by his sense of obligation to the state, and concern for duty and virtue. This makes sense, given his admiration for Marcus Aurelius, who was a stoic philosopher. One difficulty is, even though many Romans (and not just Christians) believed in an afterlife, stoics usually did not. So this is problematic pertaining to his mentalite in the film, as it is a glaring inconsistency with his other somewhat more correctly presented stoical beliefs .

DID SENATOR GRACCHUS REALLY EXIST?

The ideology which he represents is however, somewhat authentic. Senator Gracchus appears to be based upon Tiberius and Gaius Gracchus. During the Republic, these two brothers, were, one after the other, plebeian tribunes (not senators). They were champions of the common people, and paid the cost with their lives.

Tiberius Gracchus was elected tribune of the people in 133 BCE, and fought for reforms of benefit to the plebeians. He was murdered by opponents. His brother Gaius was elected tribune of the people in 123 BCE, and attempted the continuation of popular reforms. He was also murdered. It is problematic that in the film Gracchus was a senator, in the sense that it was the senatorial class which opposed Gauis and Tiberius, and even participated in their murder.

The political infrastructure of ancient Rome evolved over time, and was actually more complex than portrayed in the film. Other important political entities, along with the Senate, were the Plebeian Tribunate, as well as the Comitia Centuriata. These, along with two Consuls who would rule jointly, are the basic Republican institutions so cherished by Romans, and which emperors would claim to restore.

DID LUCILLA REALLY PLOT AGAINST HER BROTHER?

Commodus really did have a sister Lucilla, and she hated her brother. Lucilla was at one time married to Lucius Verus, as her son tells Maximus in the film. What is not said is that Verus was co-emperor with Marcus Aurelius. Lucilla conspired against Commodus, and attempted to have him assassinated in 182 CE. Commodus banished Lucilla to the island of Capreae as punishment, and ordered her execution shortly after. So then, the film portrayal is actually entirely backwards, as Commodus not only outlived Lucilla, he was responsible for her death, and not the other way around, as Hollywood would have it.

▼ Coin of Lucilla Ca. 180 CE, Obverse: Bust of Lucilla, facing right, LVCILLA AVGVSTA, Encyclopedia of Roman Imperial Coins.

▼ Coin of Lucilla Ca. 180 CE, Reverse: Juno standing left, raising hand and holding baby, IVNONI LVCINAE, Encyclopedia of Roman Imperial Coins.

Incidentally, ancient historians are not too shy to reveal details, such as it was his other sisters, not Lucilla, that Commodus reputedly enjoyed having degrading sexual relations with.

DID WOMEN REALLY FIGHT IN THE ARENA?

Some criticism by film reviewers has been levied towards Scott for having a female gladiator. However, the ancient sources are clear they did in fact exist. Tacitus, for instance, wrote that Nero staged “a number of gladiatorial shows, equal in magnificence to their predecessors, though more women of rank and senators disgraced themselves in the arena”. Petronius, in The Satyricon, wrote of female charioteers. Dio Cassius explained how some women performed as venatores, that is gladiators who fought wild beasts. The Emperor Domitian staged games in which women battled pygmies.

▼ Image of the Roman Colosseum, The Continent by Queenboro’ via Flushing, A handbook for English and American tourists, (1894), The British Library, HMNTS 10097.c.31.

Women were forbidden from gladiatorial performances shortly after the time of Commodus, by the emperor Alexander Severus, in 200 CE.

WHAT’S WITH THE TATTOO WORN BY MAXIMUS?

S.P.Q.R., the letters of the tattoo worn by Maximus, was an abbreviation for an oft used Latin phrase whose English translation is “the Senate and People of Rome”.

The Latin word for “tattoo” was stigma, and our modern meaning of stigmatize, as a pejorative, has clearly evolved from the Latin. It was slaves, gladiators, criminals, and later, soldiers, who were tattooed, as an identifying mark.

Upper class Romans did not partake in tattooing, which they associated with either marginal groups, or foreigners, such as Thracians, who were known to tattoo extensively. The emperor Caligula is said to have forced individuals of rank to become tattooed as an embarrassment.

▼ Image of a Roman Legion’s Standard with SPQR, L’ Algérie Ouvrage Illustré (1885), The British Library, HMNTS 10097.c.31.

In late antiquity, the Roman army consisted largely of mercenaries, they were tattooed in order that deserters could be identified.

The sixth century Roman physician, Aetius, wrote that:

“Stigmates are the marks which are made on the face and other parts of the body. We see such marks on the hands of soldiers. To perform the operation they use ink made according to this formula: Egyptian pine wood (acacia) and especially the bark, one pound corroded bronze, two ounces gall, two ounces vitriol, one ounce. Mix well and sift… First wash the place to be tattooed with leek juice and then prick in the design with pointed needles until blood is drawn. Then rub in the ink.”

The Christian emperor Constantine, ca. 325 CE, decreed that individuals condemned to fight as gladiators or to work in the mines could be tattooed on the legs or the hands, but not on the face, because “the face, which has been formed in the image of the divine beauty, should be defiled as little as possible.”

▼ Engraved Gem, Warrior or Gladiator, European, (Ca. 1750 – 1850 CE), The J. Paul Getty Museum, Los Angeles, digital image courtesy of the Getty’s Open Content Program.

In 787, Pope Hadrian the First prohibited tattooing altogether, due to its association with superstition, paganism, and the marginal classes.


Crassus

By the time Spartacus had reached the straits a new leader named Marcus Licinius Crassus had taken command of the Roman forces. Strauss notes that he was a wealthy individual, able to raise a large army and pay them, at least in part, out of his own pocket.

In his business dealings Plutarch said that he had a scheme where “he bought up the burning properties and the buildings in the neighborhood of those alight, as the owners would surrender them for a small sum of money out of fear and uncertainty.” (Translation from Roman Social History: A Sourcebook, Routledge, 2007).

In his military life he was even more ruthless. Among his forces were the remnants of legions belonging to Gellius and Lentulus that had been previously defeated by Spartacus. As a consequence “Crassus selected every tenth man from the consular legions by lot and had him executed,” wrote Appian. He also revived a practice called “decimation” where units that ran away from the enemy would draw lots and have a random number of soldiers killed by being clubbed or stoned to death.

Needless to say discipline tightened under Crassus. Still, knowing that many of Rome’s best soldiers were outside Italy, he proceeded carefully when moving against Spartacus. Rather than try and openly battle Spartacus in southern Italy he built a system of fortifications centred on the Melia Ridge in an effort to trap Spartacus and starve his troops.

Spartacus responded to the situation by offering Crassus a peace treaty which Crassus swiftly rejected. Perhaps seeing his own soldiers beginning to waver Spartacus stiffened their resolve by crucifying a Roman soldier where all could see. It served “as a visual demonstration to his own men of what would happen to them if they did not win,” wrote Appian. Spartacus eventually managed to break through Crassus’s trap by filling in one his trenches (allegedly with human bodies) and using his cavalry to punch through.

While Spartacus escaped Crassus’s trap he faced serious consequences. Ancient writers say that he lost thousands of soldiers in the break out. Furthermore a split emerged in the rebel camp. A dissident group led by Castus and Gannicus, which included many Celtic and German troops, broke away from Spartacus and set off on their own. Additionally Crassus’s force was still largely intact while another force, led by Marcus Terentius Varro Lucullus, was about to land at Brundisium and a third force, led by Pompey, was on its way to Italy from Spain.

Spartacus’s force was now divided and increasingly surrounded and the stage was set for the final battle.


Roman Gladiator

A Roman gladiator was an ancient professional fighter who usually specialised with particular weapons and types of armour. They fought before the public in hugely popular organised games held in large purpose-built arenas throughout the Roman Empire from 105 BCE to 404 CE (official contests).

As fights were usually to the death, gladiators had a short life expectancy and so, although it was in some respects a glamorous profession, the majority of fighters were slaves, former slaves or condemned prisoners. Without doubt, gladiator spectacles were one of the most-watched forms of popular entertainment in the Roman world.

Reklama

Etruscan Origins

The Romans were influenced by their predecessors in Italy, the Etruscans, in many ways. For example, in the use of animal sacrifice for divining the future, the use of the symbolic fasces and organising gladiatorial games. The Etruscans associated these contests with the rites of death and so they had a certain religious significance. Although the first privately organised Roman gladiator contests in 264 BCE were to commemorate the death of a father, the later official contests discarded this element. Vestiges of the religious origins did, however, remain in the act of finishing off fallen gladiators. In this case, an attendant would strike a blow to the forehead of the injured. The attendant would wear a costume representing Hermes the messenger god who escorted souls to the underworld or Charun (the Etruscan equivalent). The presence of the divine Emperor himself, accompanied by priests and the Vestal Virgins also lent a certain pseudo-religious air to the contests.

Kings of Entertainment

Roman gladiator games were an opportunity for emperors and rich aristocrats to display their wealth to the populace, to commemorate military victories, mark visits from important officials, celebrate birthdays or simply to distract the populace from the political and economic problems of the day. The appeal to the public of the games was as bloody entertainment and the fascination which came from contests which were literally a matter of life and death. Hugely popular events were held in massive arenas throughout the Roman Empire, with the Colosseum (or Flavian Amphitheatre) the biggest of them all. Thirty, forty or even fifty thousand spectators from all sections of Roman society flocked to be entertained by gory spectacles where wild and exotic animals were hunted, prisoners were executed, religious martyrs were thrown to the lions and the stars of the show, symbols of the Roman virtues of honour and courage, the gladiators, employed all their martial skills in a kill or be killed contest. It is a popular misconception that gladiators saluted their emperor at the beginning of each show with the line: Ave imperator, morituri te salutant! (Hail emperor, we who are about to die salute you!), whereas, in reality, this line was said by prisoners about to be killed in the mock naval battles (naumachia), also held in the arenas on special occasions.

Reklama

Gladiators most often came from a slave or criminal background but also many prisoners of war were forced to perform in the arenas. There were also cases of bankrupt aristocrats forced to earn a living by the sword, for example, Sempronius, a descendant of the powerful Gracchi clan. It is also of note that until their outlaw by Septimius Severus in 200 CE, women were permitted to fight as gladiators. There were special gladiator schools set up throughout the Empire Rome itself had three such barracks and Capua was particularly famous for the gladiators produced there. Agents scouted the empire for potential gladiators to meet the ever-increasing demand and fill the training schools which must have had a phenomenal turnover of fighters. Conditions in the schools were similar to any other prison, small cells and shackles for all, however, the food was better (e.g. fortifying barley), and trainees received the best possible medical attention they were, after all, an expensive investment.

Přihlaste se k odběru našeho bezplatného týdenního e -mailového zpravodaje!

Armour & Weapons

The term gladiator derives from the Latin gladiatores in reference to their principal weapon the gladius or short sword. However, there was a wide range of other weapons employed in gladiator contests. The gladiators also wore armour and their helmets, in particular, were objects of great workmanship, richly embossed with decorative motifs and set with ostrich or peacock plumed crests. Weapons and armour though depended on which class a gladiator belonged to. There were four principal classes:

The Samnite class was named after the great Samnite warriors that Rome had fought and beaten in the early years of the Republic. Interestingly, the Romans, at least in the early days, used gladiátor a Samnite as synonyms, suggesting an alternative origin to Etruscan for these contests. The most heavily armed, the Samnite had a sword or lance, a large square shield (scutum) and protective armour on his right (sword) arm and left leg. The Thracian gladiator had a curved short sword (sica) and a very small square or round shield (parma) held in the fist to deflect blows. The Myrmillo gladiator was sometimes known as the fishman as he had a fish-shaped crest on his helmet. Like the Samnite, he carried a short sword and scutum but had armour only of padding on arm and leg. The Retiarius had no helmet or armour other than a padded shoulder piece and he carried a weighted net. He would try to entangle his opponent by throwing the net and then stab with his trident.

Reklama

Gladiators fought in particular combinations, usually to provide a contrast between slower, more heavily armoured classes such as the Myrmillo against quicker, less protected gladiators such as the Retiarius. There were many other lesser types of gladiators with various combinations of weapons and armour and names changed over time, for example, 'Samnite' and 'Gaul' became politically incorrect when these nations became allies. Other types of combatants also included archers, boxers, and the bestiarii who fought animals in the wild beast hunts.

Winners & Losers

Those who lacked the enthusiasm to fight were cajoled by their manager (lanista) and his team of slaves who brandished leather whips or red-hot metal bars. No doubt the indignant roars from 40,000 spectators and the unrelenting attacks of one's opponent also convinced many to fight till the end. There were cases of refusal to fight: Perhaps one of the more famous was in the gladiator games organised by Quintus Aurelius Symmachus c. 401 CE when the Germanic prisoners who were scheduled to fight decided instead to strangle each other in their cells rather than provide a spectacle for the Roman populace.

The losing gladiator, if not killed outright, often appealed for mercy by dropping his weapon and shield and raising a finger. His adversary could then decide to be lenient, although, as there was a significant risk of meeting again in the arena, it was considered good professional practice to kill your opponent. If the emperor were present then he would decide, although the crowd would certainly try to influence his judgement by waving cloths or gesturing with their hands - raised thumbs and shouts of Mitte! meant 'let him go', thumbs down (pollice verso) a Iugula! meant 'execute him'.

Reklama

Victors in the contests, particularly those with many fights behind them, became darlings of the crowd and as surviving graffiti on Roman buildings indicates, they were particularly popular with women - cases of affairs with aristocratic ladies and even elopement were not unknown. Graffiti from Pompeii gives a fascinating insight into how the gladiators were seen by the general public: Oceanus 'the barmaid's choice' or another was described as decus puellarum, suspirium puellarum (the delight and sighed-for joy of girls) and also written were how many victories some attained: Petronius Octavius 35 (his last), Severus 55, Nascia 60. However, it should be noted that the average was much lower and there were even some games in which victors fought other winners until only one gladiator was left standing. More material rewards for winning one's contest included the prestigious palm branch of victory, often a crown, a silver dish heaped with prize money and perhaps, after years of victories, even freedom.

Famous Gladiators

Perhaps the most famous gladiator of all was Spartacus, who led an uprising of gladiators and slaves from Capua, the leading producer of gladiators, in 73 BCE. From Thrace, the former Roman soldier had become a bandit until his capture and forced training as a gladiator. He and seventy comrades escaped from their training school and set up a defensive camp on the slopes of Vesuvius. Besieged, they then fled their position and rampaged through the countryside of Campania, collecting followers as they went and moulding them into an efficient fighting force. Battling his way north to the Alps, Spartacus displayed great military leadership in defeating four Roman armies on no less than nine occasions. Far from being a saint though, when a friend died in battle, Spartacus, in the old custom, arranged for three hundred Roman prisoners to fight gladiator contests in honour of his fallen comrade. After two years of revolt, the armies of Marcus Licinius Crassus finally cornered and quashed the rebels in Apulia in the south of Italy. As a warning to others, 6,000 of the prisoners were crucified along the Appian Way between Capua and Rome. Another consequence of this disturbing episode was that from then on, the number of gladiators owned by private citizens was strictly controlled.

Another famous gladiator was, in fact, a non-professional. Emperor Commodus (r. 180-192 CE) was keen and mad enough to compete himself in the arena, indeed, there were even rumours that he was the illegitimate son of a gladiator. One might argue that Commodus was a professional as he made sure to draw a fantastic salary for his appearances in the Colosseum. However, it is unlikely that Commodus, usually dressed as Mercury, was ever in any real danger during the hundreds of contests he fought in the arena, and his most frequent participation was as a slaughterer of wild animals, usually from a protected platform using a bow.

Reklama

The End of the Show

Gladiator contests, at odds with the new Christian-minded Empire, finally came to an end in 404 CE. Emperor Honorius had closed down the gladiator schools five years before and the final straw for the games came when a monk from Asia Minor, one Telemachus, leapt between two gladiators to stop the bloodshed and the indignant crowd stoned the monk to death. Honorius in consequence formally prohibited gladiatorial contests, although, condemned criminals continued the wild animal hunts for another century or so. Many Romans no doubt lamented the loss of a pastime that was such a part of the fabric of Roman life, but the end of all things Roman was near, for, just six years later, the Visigoths led by Alaric would sack the Eternal City itself.


Is Gladiator Based on a True Story?

Hollywood is reputed for having a wholesale disregard for historical accuracy. Director Ridley Scott&rsquos historical flick ‘Gladiator’ was adored by critics and casual audience alike, and upon its release in 2000, the film broke box office records, became ridiculously popular, and was showered with awards and accolades. While Hans Zimmer was nominated for an Oscar for the background score, Russell Crowe&rsquos steely and soulful acting did not go unnoticed by the Oscar committee he bagged an Academy Award for the same.

Backed with Ridley Scott&rsquos atmospheric vision and stellar acting on the part of Russell Crowe as Maximus and Joaquin Phoenix as the ruthless king Commodus, it seemed as if nothing could go wrong with the film. And yet, some things did. So, how historically accurate is this epic masterpiece? Let&rsquos find out!

Is ‘Gladiator’ Based on a True Story?

‘Gladiator’ is partially based on a true story. But it fictionalizes history to make it look theatrical and sentimentally evocative. If Shakespeare can manipulate history to give us timeless tales of love, betrayal, and revenge, it seems unfair to be harsh on Ridley Scott for tweaking history for purposes of gripping storytelling. Also, in Ridley Scott&rsquos defense, he tries to portray the Roman culture and society more accurately than some of the early Hollywood depictions of Rome in films like ‘Ben-Hur’ and ‘Cleopatra.’

Scott even took his commitment to historical accuracy a step further by appointing several historians as consultants. However, the apple fell quite far from the tree. As per reports, a few of the historians withdrew their names or did not want to be associated with the project since the final version had many historical glitches. Although, on the brighter side, the film initiated a revival in the study of Roman history in the US, which has henceforth been dubbed as the “Gladiator Effect.”

Marcus Aurelius Was Not Slain by His Son

In one of the film&rsquos most shocking moments, Commodus (Joaquin Phoenix) kills his father and emperor, Marcus Aurelius, after getting to know that the emperor wishes to appoint not his son but his favorite General Maximus as the protector of the Roman Empire. The moment appropriately conveys the erratic disposition that the character of Commodus embodies as the audience begins to fathom the depths of the nature of his character. However, there is a slight problem. Marcus Aurelius was not murdered by his young heir.

According to history books, the philosopher-emperor bit the dust in 180 AD while leading his army in a conflict against a swarm of Germanic tribes from the North. While there remain debates among historians regarding the cause of his death, the most popular consensus is that he died of the Antonine Plague, which ravaged much of the Roman Empire between the years 165 AD and 180 AD.

The Truth about Commodus

In the film, Marcus defeats the horde of barbarians, but as history suggests, the conflict was brought to an end by Commodus when he signed a treaty with the barbarians. Commodus ruled the empire alongside Aurelius for around three years, and after his father&rsquos death, Commodus reigned for over twelve years, up until 192 AD, quite unlike the short period of rule that he is assigned to in the film. Also, while he engaged himself in gladiator battles, he did not die in the Colosseum. He was murdered by a gladiator called Narcissus while he was in his bath.

Is Maximus Wholly Fictional?

Maximus Decimus Meridius is one character in the film that is purely fictional, but it is speculated that the character has been modeled upon some historical figures. Among the list are Narcissus (Commodus&rsquos murderer and Maximus&rsquos name in the first draft), Spartacus (a rebellious slave), Cincinnatus (a farmer who ruled the empire for 15 days), Marcus Nonius Macrinus (an army general and a friend of Marcus Aurelius), and reportedly, Claudius Pompeianus (Commodus&rsquos sister Lucilla&rsquos husband).


Podívejte se na video: History Buffs: Gladiator