Tiridates I Arménie

Tiridates I Arménie


We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.

Tiridates I (Trdat I) vládl jako arménský král v letech 63 až 75 nebo 88 n. L. Považován za zakladatele vlastní dynastie Arsacidů, jeho vláda začala skalním začátkem invazí z Říma a Parthie, ale jakmile bude korunován bohatým obřadem v Římě, který provedl sám Nero, arménský král bude vládnout relativně mírumilovným a vysoce prosperujícím dvě dekády. Kdy přesně jeho vláda skončila, je sporná kvůli konfliktním starodávným pramenům, ale byl (pravděpodobně) následován jeho synem Sanatrukem II., Který pokračoval v úspěchu svého otce při vyvažování Arménie na diplomatickém laně, zdálo se, že je předurčen navždy obsadit dvě supervelmoci regionu.

Posloupnost

Tiridates I Arménie byl bratr parthského krále Vologases I (aka Vagharsh, r. C. 51- až 80 n. L., Data sporná), který vpadl do Arménie v roce 52 n. L. Za konkrétním účelem dosazení Tiridates na trůn. Římská říše se však nespokojila s pasivním povolením Parthie do oblasti, kterou považovala za nárazníkové pásmo mezi těmito dvěma velmocemi. Dále do Říma dorazilo velvyslanectví, které představovalo pro-římskou frakci v Arménii, a požádali o přímou pomoc. V důsledku toho římský císař Nero (r. 54–68 n. L.) Vyslal roku 54 n. L. Armádu pod vedením svého nejlepšího generála Gnaeuse Domitia Corbula, aby obnovila římský vliv v regionu.

Tiridates podporovala většina arménských lidí, kteří z historických a kulturních důvodů více sympatizovali s Parthií než s Římem.

Za prvé, Corbulo dostal za úkol zajistit Sýrii i malé království Sophene (Dsopk), aby posílilo přítomnost Říma v regionu a připomnělo Parthii, proti komu stojí. Když pak Parthia v roce 58 n. L. Prohlásila Arménii za vazalský stát, Corbulo se přesunul na sever a zaútočil na samotnou Arménii. V době, kdy Římané dorazili do království Tiridates, byli Vologases nuceni ustoupit, aby se vypořádali s vnitřními problémy v Parthii, ale Tiridates zůstal v arménském hlavním městě Artaxata (Artashat). Tiridates ve skutečnosti podporovala většina arménských lidí, kteří z historických a kulturních důvodů více sympatizovali s Parthií než s Římem.

Corbulo se opět ukázal jako velmi schopný polní velitel a s logistickou podporou římských lodí na Černém moři vzal a zničil dva nejdůležitější citáty - Artaxata a Tigranocerta. V roce 60 n. L. Mohl tvrdit, že vládne celému království Arménie a Tiridates byl nucen uprchnout zpět ke svému bratrovi do Parthie. Ve stejném roce byl na trůn jako prorímský panovník dosazen Tigranés V., který měl působivá královská spojení jako vnuk Heroda Velikého, ale vydržel jen do té doby, než Parthové vyslali armádu, aby ho obléhala. vlevo od Tigranocerta. Poté, Tigranés zmizí ze stránek historie po nejkratším vzhledu portrétu v arménských královských seznamech.

V roce 62 n. L. Parthia vyhrála vítězství nad římskou armádou (podstatně ji možná již neřídil Corbulo), ale v roce 63 n. L. Se Římané a Corbulo vrátili a jejich hrozba byla dostačující k sepsání Rhandské smlouvy (pojmenované podle místa v západní Arménii). Nyní bylo dohodnuto, že Parthia měla právo nominovat arménské krále, Řím právo korunovat je a obě mocnosti budou vládnout Arménii stejně, přičemž jejich zástupcem bude král. Nero tak dostal výsadu korunovat Tiridáty v Římě v honosné podívané, která hodně ukázala moc a globální dosah římské říše.

Máte rádi historii?

Přihlaste se k odběru našeho bezplatného týdenního e -mailového zpravodaje!

Korunovace Tiridates

V roce 66 n. L. Pak Tiridates symbolicky představil svou korunu podobizně Nera a poté odcestoval do velkého města Říma, aby ji znovu obdržel zpět z rukou císaře. Po impozantní cestě po souši, která zahrnovala brzy královu manželku (místo závoje měla na sobě zlatou helmu a masku), jeho děti, širší rodinu a 3000 dvořanů, šlechticů, kněží a bodyguardů z Arménie, Parthia a Řím se plazily na západ. Když Nero nabídl, že uhradí cestovní výdaje, asi si nepředstavoval takový seznam hostů. Nebylo také překvapením, že když celá skupina dorazila do Neapole po devíti měsících na cestě, měli zpoždění. Kolo gladiátorských a atletických her zahájilo slavnosti před samotnou korunovací v Římském fóru. Tam, klečící před císařem, Tiridates musel recitovat to, co by se stalo známým východním vzorcem podrobení:

Mistře ... přišel jsem k tobě, můj bože, abych tě uctíval stejně jako Mithry. Osud, který pro mě spinnestuješ, bude můj, protože ty jsi moje štěstí a můj osud. (Payaslian, 29)

Nero odpověděl:

Udělali jste dobře, že jste si sem přišli osobně užít mou přítomnost. To, co vám tvůj otec nezanechal a co ti tvoji bratři nezachovali, ti dávám za pravdu a já tě učiním arménským králem, abys ty, stejně jako oni, věděli, že mám moc vzít pryč a udělovat království. (Kurkjian, 78)

Král byl poté korunován a nechán usednout na trůn vedle Nerona, byť o něco nižší, než měl římský císař. Oslavy pak pokračovaly v Divadle Pompey, které Nero, věrný své formě, kompletně vyzdobil třpytivými zlatými a tyranskými purpurovými baldachýny jako okázalý imperiální bonus. Římané milovali podívanou a korunovace Tiridates jim určitě jednu dala; vskutku poté den oslav nesl epiteton „zlatý“. Když večírek skončil, dal Nero Tiridatesovi dar na rozloučenou ve výši 2 milionů sestercií a poslal ho na cestu k obnově Arménie.

Prosperující vláda

S takovým přívalem starodávných pramenů tryskajících z korunovace Tiridates je spíše zklamáním, že o zbytku jeho vlády víme tak málo. Víme, že Římané dále umístili do oblasti hrstku posádek, aby zajistili dodržování Rhandské smlouvy, ale obecně, jak všechny tři strany plánovaly, nastalo trvalé mírové období.

Nápis od Garni odhaluje, že Tiridates si nyní říkal „Slunce“ a „Nejvyšší vládce Arménie“.

Prosperita království založená na přírodních zdrojích, zemědělství a obchodu umožnila Tiridates postavit nové letní sídlo v Garni. Velkolepý opevněný komplex postavený z bílého vápence se pyšní veškerým vybavením jakéhokoli paláce kdekoli v klasickém světě. Byly zde římské lázně, zahrady, nádvoří, pokoje s mozaikovou podlahou a dokonce i římský chrám v plném rozsahu pro krále, když byl v rezidenci (která stojí dodnes). Nápis od Garni odhaluje, že Tiridates si nyní říkal „Slunce“ a „Nejvyšší vládce Arménie“. Jiné pozoruhodné projekty období zahrnovaly přestavbu Artaxata po jeho zničení Corbulo a který římští spisovatelé zaznamenali byl přejmenován na Neronia na počest králova velkého dobrodince. Chrám severně od tohoto města byl zasvěcen bohu Tir. Nakonec král odkázal králi řadu statků pro poutníky, aby vzdali poctu některým jeho příbuzným, koneckonců teď byl bůh Slunce Helios. Zemědělská výroba a následné pocty z těchto míst také poskytly praktickou podporu královské pokladně.

Bez ohledu na dobré časy by brzy došlo k připomenutí postavení Arménie jako klientského království. Římský císař Vespasianus (r. 69–79 n. L.) Zajistil absolutně jistotu, že žádná další území v tomto regionu nespadnou do parthské vládnoucí dynastie připojením království Commagene a Malé Arménie v roce 72 n. L. Ve stejném roce (nebo snad v příštím) kočovný Alani dočasně napadl Arménii, ale Tiridates zůstal bez úhony. Možná došlo také k arménské invazi do Iberie (moderní Gruzie), ale podrobnosti v nyní tichém historickém záznamu chybí.

Nástupce a dynastie Arsacid

Tiridates I je považován za zakladatele dlouho vládnoucí dynastie Arsacidů (Arshakuni), která by trvala až do roku 428 n. L. Dynastie ve skutečnosti měla svého prvního krále v roce 12 n. L. S nástupnictvím Vonona (Vonones), ale nestabilita arménského trůnu a mnoha krátce vládnoucích monarchů po Vononu vedla k tomu, že někteří historici převzali Tiridates s jeho stabilnějším režimem a režimem jeho nástupci, jako skutečný zakladatel dynastie. Když Tiridates zemřel, byl (pravděpodobně) následován jeho synem Sanatrukem II., Který vládl až do roku 109 n. L.

Tento článek vznikl za vydatné podpory Národní asociace pro arménská studia a výzkum a Fondu pro arménská studia Rytířů z Vartanu.


Tiridates I.

Různé reference

… Chtěl jsem, aby jeho druhý bratr, Tiridates, byl arménským králem - dal mu pozici, aby se rozešel s Římem, který se proti němu postavil vojensky. Na rozkaz od Nerona zajistil římský generál Corbulo Arménii, ale jeho operace byly přerušeny výměnou velvyslanců. Nakonec došlo k dohodě: v 66…

Když Tiridates z Arménie uznal římského císaře Nerona za svého nejvyššího pána, provedl mithraický obřad, což naznačovalo, že bůh smlouvy a přátelství navázal dobré vztahy mezi Armény a mocnými Římany. Králové Commagene (jihovýchodně od Turecka) uctívali Mithru ...

Spojení s

… Úřady se domnívají, že bratr, Tiridates I, uspěl v Arsaces asi 248 a vládl, dokud 211 dalších úřadů nepovažuje Arsaces I a Tiridates I za stejnou osobu.)

… Roky se parthský princ jménem Tiridates stal s podporou svého lidu arménským králem. V reakci na to Neroova nová vláda podnikla rázné kroky a jmenovala do velení schopného generála Gnaeuse Domitia Corbula. Prodloužené vojenské operace Corbula vedly v roce 66 k nové osadě Tiridates bylo ...


Nanebevstoupení

V roce 53 římský guvernér Kappadokie Paelignus napadl Arménii a zpustošil zemi, poté pod iberským uchvatitelem králem Radamistem. Syrský guvernér Quadratus poslal sílu k nápravě těchto pobouření, ale byl odvolán, aby nevyvolal válku s Parthií. Parthský král Vologases I. využil příležitosti a vtrhl do Arménie, dobyl Artaxatu a prohlásil svého bratra Tiridates za krále. Zimní epidemie ho donutila stáhnout své jednotky z Arménie, což Radamistovi umožnilo vrátit se a potrestat místní jako zrádce, kteří se nakonec vzbouřili a na počátku 55. let jej nahradili parthským princem Tiridates. Radamisto uprchl spolu se svou manželkou Zenobií. Zenobia byla zajata, ale Tiridates s ní zacházela jako s královskou královnou. Sám Radamisto se vrátil do Iberie a brzy byl usmrcen svým otcem Parasmanes I z Iberie za to, že spikl proti královské moci.


Monarchy podobné nebo podobné Tiridates I Arménie

Monarchie na starověkém Blízkém východě, která existovala od roku 321 př. N. L. Do roku 428 n. L. Jeho historie je rozdělena na po sobě jdoucí vlády tří královských dynastií: Orontid (321 př. N. L. - 200 př. N. L.), Artaxiad (189 př. N. L. - 12 n. L.) A Arsacid (52– 428). Vytvořeno z území království Ararat (860 př. N. L. - 590 př. N. L.) Poté, co bylo v roce 590 př. N. L. Dobyto Mediánskou říší. Satrapie se stala královstvím v roce 321 př. N. L. Za vlády dynastie Orontidů po dobytí Persie Alexandrem Velikým, které bylo poté začleněno jako jedno z helénistických království Seleukovské říše. Wikipedie

Významná íránská politická a kulturní moc ve starověkém Íránu od roku 247 př. N. L. Do 224 n. L. Jeho druhé jméno pochází od jeho zakladatele, Arsasese I., který vedl kmen Parni při dobývání oblasti Parthia na Íránu na severovýchodě, poté satrapii pod Andragorasem, ve vzpouře proti Seleucidské říši. Mithridates I (r. Wikipedia

Královský princ z Pharnavazidské dynastie království Iberia, který vládl království Arménie od 51 do 53 a 54 až 55. Považován za uchvatitele a tyrana, který byl svržen při povstání podporovaném Parthskou říší. Wikipedie

Bojoval mezi Římskou říší a Parthskou říší o kontrolu nad Arménií, životně důležitým nárazníkovým stavem mezi oběma říšemi. Arménie byla římským klientským státem od dob císaře Augusta, ale v letech 52/53 se Parthům podařilo dosadit na arménský trůn vlastního kandidáta Tiridates. Wikipedie

Král králů Parthské říše od 51 do 78. Syn a nástupce Vonones II (r. Wikipedia

Historie Arménie pokrývá témata související s historií Arménské republiky, stejně jako arménského lidu, arménského jazyka a regionů historicky a geograficky považovaných za arménské. Arménie leží na vysočině obklopující biblické hory Ararat. Wikipedie

Seznam monarchů Arménie, další informace o starověké Arménii a Arménech naleznete v části Historie Arménie. Informace o středověkém arménském království v Kilikii najdete na samostatné stránce Arménské království Cilicia. Wikipedie

Arsacidský princ, který vládl jako král králů Parthské říše od 8 do 12, a následně jako arménský král od 12 do 18. Nejstarší syn Phraates IV ((r. Wikipedia)

Král Parthské říše od 40 do 51. Adoptovaný syn Artabana II. Wikipedie

Arménský princ Arsacidské dynastie Arménie, který žil ve druhé polovině 4. století a možná v první polovině 5. století. Syn narozený arménským monarchům Khosrovovi IV a Zruanduxtovi, zatímco jeho bratr byl Tigranés. Wikipedie

Princ, který sloužil jako římský klient, král Arsacid Arménie. Vologases sloužil jako co-king s jeho bratrem Arsaces III od 378 do 386. Wikipedie


Obsah

Tiridates I. byl jedním ze synů narozených řecké konkubíně Vononesovi II., Králi Media Atropatene a pozdějšímu králi Parthie. [8] O Tiridatesově mládí, které strávil v Media Atropatene, není známo prakticky nic. „Tiridates“ znamená „dané Tirem“. Tir byl armeno-parthský bůh literatury, vědy a umění založený na avestanské Tishtrya a splynul s řeckým Apollonem. [9]

V roce 51 n. L. Římský prokurátor z Kappadokie Julius Paelignus napadl Arménii a zpustošil zemi, poté pod iberským uchvatitelem Rhadamistem. Rhadamistus zabil svého strýce Mithridata, legitimního arménského krále, tím, že nalákal římskou posádku, která ho chránila mimo pevnost Gornea. [10] Paelignus jednal bez poučení a poznal Rhadamista jako nového arménského krále. Syrský guvernér Ummidius Quadratus poslal Helvidius Priscus s legií, aby napravil tato pobouření, ale byl odvolán, aby nevyvolal válku s Parthií. [10]

V roce 52 n. L. Král Vologases I z Parthie využil příležitosti k invazi do Arménie a dobyl Artaxata (Artashat v Arménii) a prohlásil svého mladšího bratra Tiridates I. za krále. [11] Tato akce porušila smlouvu, která byla podepsána římským císařem Augustem a parthským králem Phraatesem IV. Dala Římanům výslovné právo jmenovat a korunovat arménské krále. [12] Vologázy Považoval jsem arménský trůn za majetek jeho předků, nyní si jej uzurpoval cizí panovník na základě zločinu. [13] Zimní epidemie a také povstání iniciované jeho synem Vardanesem ho donutilo stáhnout své jednotky z Arménie, což Rhadamistovi umožnilo vrátit se a potrestat místní jako zrádce, kteří se nakonec vzbouřili a na počátku 55 let jej nahradili princem Tiridatesem I. [14] Rhadamistus uprchl spolu se svou manželkou Zenobií, která byla těhotná. Protože nemohla pokračovat v útěku, požádala svého manžela, aby raději skončil se svým životem, než aby byl zajat. Rhadamistus ji probodl střední dýkou a vrhl její tělo do řeky Araxes. Zenobia nebyla smrtelně zraněna a byla získána pastýři, kteří ji poslali do Tiridates. Tiridates, přijal jsem ji laskavě a považoval ji za člena monarchie. [15] Sám Rhadamistus se vrátil do Iberie a brzy ho jeho otec Parasmanes I z Iberie usmrtil za to, že se spikl proti královské moci. [10]


Tiridates I Arménie

Tiridates I (Տ ր Ա) x03c2, Tirid átes) byl arménský král počínaje rokem 53 n. l. a zakladatel arsacidské dynastie Arménie. Data jeho narození a úmrtí nejsou známa. Jeho raná vláda byla poznamenána krátkým přerušením ke konci roku 54 a mnohem delší od roku 58 do roku 63 n. L. V dohodě o vyřešení římsko-parthského konfliktu v Arménii a nad ní byl Tiridates I. (jeden z bratrů Vologase I. Parthského) v roce 66 n. L. Korunován arménským králem římským císařem Neronem, arménským králem byl být parthským princem, ale jeho jmenování vyžadovalo souhlas Římanů. I přesto, že se Arménie stala klientskou říší, různé současné římské zdroje si myslely, že Nero de facto postoupil Arménii Parthské říši.

Kromě toho, že byl Tiridates I. králem, byl také zoroastrijským knězem a na cestě do Říma v roce 66 n. L. Ho doprovázeli další mágové. Na počátku 20. století Franz Cumont spekuloval, že Tiridates byl pomocný ve vývoji mithraismu, který se stal hlavním náboženstvím římské armády a rozšířil se po celé říši. Kromě toho během své vlády začal reformovat administrativní strukturu Arménie, reformu, která pokračovala jeho nástupci a která do ní přivedla mnoho íránských cel a úřadů.

Tiridates I je jednou z hlavních postav opery Radamisto a opery Reinharda Keisera Octavie od Georga Friderica Händela.

Tiridates I. byl jedním ze synů narozených řecké konkubíně Vononesovi II., Králi Media Atropatene a pozdějšímu králi Parthie. O mládí Tiridates, které strávil v Media Atropatene, není známo prakticky nic. & quot; Tiridates & quot; znamená & quot; dané Tir & quot; Tir byl armeno-parthský bůh literatury, vědy a umění založený na avestanské Tishtrya a splynul s řeckým Apollonem.

V roce 51 n. L. Římský prokurátor z Kappadokie Julius Paelignus napadl Arménii a zpustošil zemi, poté pod iberským uchvatitelem Rhadamistem. Rhadamistus zabil svého strýce Mithridata, legitimního arménského krále, tím, že nalákal římskou posádku, která ho chránila mimo pevnost Gornea. Jednal bez instrukcí a Paelignus poznal Rhadamista jako nového arménského krále. Syrský guvernér Ummidius Quadratus poslal Helvidius Priscus s legií, aby napravil tato pobouření, ale byl odvolán, aby nevyvolal válku s Parthií.

V roce 52 n. L. Král Vologases I z Parthie využil příležitosti k invazi do Arménie, dobyl Artaxata (Artashat v Arménii) a prohlásil za krále jeho mladšího bratra Tiridates I. Tato akce porušila smlouvu, která byla podepsána římským císařem Augustem a parthským králem Phraatesem IV., Která dávala Římanům výslovné právo jmenovat a korunovat arménské krále. Vologázy Považoval jsem arménský trůn kdysi za majetek jeho předků, nyní si jej uzurpoval cizí panovník na základě zločinu. Zimní epidemie a povstání iniciované jeho synem Vardanesem jej donutilo stáhnout své jednotky z Arménie, což Rhadamistovi umožnilo vrátit se a potrestat místní obyvatele jako zrádce, kteří se nakonec vzbouřili a na začátku roku 55 jej nahradili princem Tiridatesem I. Rhadamistus uprchl se svou manželkou Zenobií, která byla těhotná. Protože nemohla pokračovat v útěku, požádala svého manžela, aby raději skončil se svým životem, než aby byl zajat. Rhadamistus ji probodl střední dýkou a vrhl její tělo do řeky Araxes. Zenobia nebyla smrtelně zraněna a byla získána pastýři, kteří ji poslali do Tiridates. Tiridates, přijal jsem ji laskavě a považoval ji za člena monarchie. Sám Rhadamistus se vrátil do Iberie a brzy ho jeho otec Parasmanes I z Iberie usmrtil za to, že spikl proti královské moci.

Válka s Římem

Římský císař Nero, nespokojen s rostoucím parthským vlivem na jejich prahu, poslal generála Corbula s velkou armádou na východ, aby obnovil římské klientské krále. Hasmonejci jménem Aristobulus dostali Malou Arménii (Nicopolis a Satala) a Sohaemus z Emesy obdržel Arménii Sophene. Na jaře 58 vstoupil Corbulo z Kappadokie do Velké Arménie a postupoval směrem k Artaxatě, zatímco Parasmanes I z Iberie zaútočil ze severu a Antiochus IV z Commagene zaútočil z jihozápadu. S podporou svého bratra, Tiridates I, jsem vyslal létající kolony, aby přepadly Římany široko daleko. Corbulo oplatil za použití stejné taktiky a za použití kmenů Moschoi, kteří zaútočili na odlehlé oblasti Arménie. Tiridates Utekl jsem z hlavního města a Corbulo spálil Artaxata na zem. V létě se Corbulo začal pohybovat směrem k Tigranocertě drsným terénem a procházet Taronitidou (Taron), kde několik jeho velitelů zemřelo v záloze arménského odporu, ale město otevřelo své dveře, s výjimkou jednoho z citadel , který byl zničen při následném útoku. Do této doby většina Arménů opustila odpor a přijala prince favorizovaného Římem.

Nero věnoval korunu poslednímu královskému potomkovi králů Kappadokie, vnukovi Glaphyry (dcera Archelause z Kappadokie) a Alexandrovi z Judeje (bratr Heroda Archelause a syna Heroda Velikého), který přijal arménské jméno Tigranés (jeho strýc byl Tigranés V.). Jeho syn jménem Gaius Julius Alexander se oženil s Iotapou, dcerou Antiocha IV. Z Commagene, a byl jmenován králem Kilikie. Nero byl za toto počáteční vítězství na veřejnosti energicky vítán a Corbulo byl za odměnu jmenován guvernérem Sýrie. Stráž 1000 legionářských vojáků, tři pomocné kohorty a dvě křídla koní byla přidělena Tigranésovi, aby bránil zemi. Pohraniční okresy byly uděleny římským spojencům, kteří pomáhali Corbulovi, včetně Polemona, Parasmanů, Aristobola a Antiocha.

Vologázy Byl jsem rozzuřený skutečností, že na arménském trůnu nyní seděl mimozemšťan, ale váhal s návratem svého bratra, když byl v konfliktu s Hyrkánci, kteří se bouřili. Tigranés napadl království Adiabene a sesadil jeho krále Monobazes v 61, který byl vazalem Parthů.

Vologázy Považoval jsem to za akt agrese z Říma a zahájil kampaň za obnovení Tiridates I na arménský trůn. Pod velení spahbod Moneses umístil dobře disciplinovanou sílu kataphractů spolu s adiabenianskými pomocníky a nařídil mu vykázat Tigranéa z Arménie. Poté, co Vologases I potlačil hyrkánskou vzpouru, shromáždil sílu jeho panství a vydal se směrem k Arménii. Corbulo, který byl informován o blížícím se útoku, poslal dvě legie pod velením Verulana Severuse a Vettiuse Bolana na pomoc Tigrane s tajnými pokyny, že by měli jednat opatrně než energicky. Rovněž poslal zprávu Nerovi a naléhal na něj, aby vyslal druhého velitele s výslovným účelem obrany Arménie, protože Sýrie je nyní také v nebezpečí. Corbulo umístil zbytek legií na břehy Eufratu a ozbrojené nepravidelné jednotky blízkých provincií. Vzhledem k tomu, že region měl nedostatek vody, postavil nad fontánami pevnosti a zatajil říčky tím, že přes ně navršil písek.

Moneses pochodoval k Tigranocertě, ale nedokázal prolomit obranu městských hradeb, protože jeho vojáci nebyli způsobilí k dlouhému obléhání. Corbulo, přestože byl eminentně úspěšný, považoval za rozumné použít své štěstí s mírou. Poslal římského setníka jménem Casperius do tábora Vologases I v Nisibisu, který se nacházel 60 kilometrů od Tigranocerty, s požadavkem na obléhání. Kvůli nedávné bouři kobylky a nedostatku krmiva pro jeho koně Vologases jsem souhlasil s obléháním Tigranocerty a požádal jsem o udělení Arménie, abychom dosáhli pevného míru. Vologázy Požadoval jsem, aby římská i parthská vojska evakuovala Arménii, aby byl Tigrane sesazen z trůnu a aby byla uznána pozice Tiridates I. Římská vláda odmítla přistoupit na tato ujednání a poslala Luciuse Caesenniuse Paeta, guvernéra Kappadokie, aby otázku vyřešil tím, že se Arménie dostane pod přímou římskou správu.

Paetus byl neschopným velitelem a utrpěl ponižující porážku v bitvě u Rhandeia v roce 62, přičemž ztratil legie XII. Fulminaty, které velel Calvisius Sabinus a IIII Scythica, které velel Funisulanus Vettonianus. Velení vojsk bylo vráceno Corbulovi, který následující rok vedl silnou armádu do Melitene a dále do Arménie, čímž odstranil všechny regionální guvernéry, o nichž měl podezření, že jsou proparthští. Nakonec jsem se v Rhandeii, Corbulu a Tiridates setkal, abych uzavřel mírovou dohodu. Poloha Rhandeie vyhovovala jak Tiridates I, tak Corbulo. Oslovilo to Tiridates I, protože právě tam jeho armáda porazila Římany a poslala je pryč pod kapitulací, na druhou stranu se to líbilo Corbulovi, protože se chystal vymazat špatnou pověst získanou dříve na stejném místě. Když Tiridates I dorazil do římského tábora, sňal svůj královský diadém a položil ho na zem poblíž sochy Nera, souhlasil, že jej obdrží zpět pouze od Nerona v Římě. Tiridates I. byl uznán jako vazalský arménský král a římská posádka zůstane v zemi trvale, v Sophene, zatímco Artaxata bude rekonstruována. Corbulo opustil svého zetě Anniuse Vinicianuse, aby doprovázel Tiridates I do Říma, aby potvrdil svou vlastní věrnost Nerovi.

Návštěva Říma

Před odjezdem do Říma navštívil Tiridates I jeho matku a dva bratry v Media Atropatene a Parthii. Na dlouhém treku ho doprovázela manželka a děti a dva jeho bratři. Jeho doprovod zahrnoval impozantní doprovod, zahrnující mnoho feudálů, několik mudrců, 3 000 parthských jezdců a také velký počet Římanů. Jeho trasa vedla přes Thrákii, přes Illyrii, na východním pobřeží Jadranu a Picena v severovýchodní Itálii. Cesta trvala devět měsíců a Tiridates jsem jel na koni s jeho dětmi a královnou po jeho boku. Děti Vologase, Monobazes a Pacorus také doprovázely Tiridates I.

Cassius Dio, římský historik druhého století, popsal v době svého příchodu Tiridates I příznivě: „Sám Tiridates byl na vrcholu svého života, pozoruhodná postava z důvodu svého mládí, krásy, rodiny a inteligence.“ Pozdravil Nero Tiridates I v Neapolis (Neapol) v říjnu, vyslání státního vozu, aby nesl návštěvníka posledních pár mil. Nikdo se nesměl přiblížit k císaři ozbrojený, ale Tiridates I. si zachoval jeho důstojnost tím, že mu odmítl sundat meč, když se blížil k vládci římské říše (i když jako kompromis souhlasil s tím, že bude mít meč pevně upevněný v pochvě, takže že to nebylo možné nakreslit). V Puteolis (moderní Pozzuoli, poblíž Neapole) Nero nařídil, aby se na počest svého hosta pořádaly atletické hry. Sám arménský král měl příležitost ukázat svou schopnost střelce střelbou šípu skrz těla dvou buvolů. Událost v Puteolisu také znamenala první doložený vzhled ženských gladiátorek:

Nero ho za tuto akci obdivoval [(Tiridatesovo odmítnutí sundat mu meč)] a bavil ho mnoha způsoby, zejména pořádáním gladiátorské výstavy v Puteoli. Bylo to pod vedením Patrobia, jednoho z jeho osvobozenců, kterému se podařilo udělat z toho nejskvělejší a nejnákladnější záležitost, jak je patrné ze skutečnosti, že v jeden z dnů ne člověk, ale Etiopané —men, ženy a děti & #x2014 se objevil v divadle.

Vyvrcholení ceremonií bylo vyhrazeno hlavnímu městu. Řím byl bohatě vyzdoben vlajkami, pochodněmi, girlandami a strnadem a v noci byl nádherně osvětlen velkými davy lidí viděnými všude.

Den po příjezdu Tiridates I přišel Nero na Fórum oblečen v triumfálním rouchu a obklopen hodnostáři a vojáky, všichni zářili drahým oblečením a třpytivou zbrojí. Zatímco Nero seděl na císařském trůnu, Tiridates I a jeho družina postupovali mezi dvěma řadami vojáků. Přijel před pódium a Tiridates jsem poklekl s rukama sepnutýma na prsou. Poté, co bouřlivé výkřiky a aklamace vzrušené touto podívanou odezněly, jsem Tiridates oslovil císaře:

Můj pane, jsem potomek Arsakes a bratr králů Vologases a Pacorus. Přišel jsem k vám, kdo je můj bůh, uctíval jsem vás jako [slunce]. Budu tím, čím byste mi přikázali, protože vy jste můj osud a bohatství.

Udělali jste dobře, že jste si sem přišli osobně užít mou přítomnost. To, co vám tvůj otec nezanechal a co ti tvoji bratři nezachovali, ti dávám za pravdu a já tě učiním arménským králem, abys ty, stejně jako oni, věděli, že mám moc vzít pryč a udělovat království.

Tiridates I poté vystoupil na stupně nástupiště a poklekl, zatímco Nero si na hlavu položil královský diadém. Když se mladý král chystal podruhé pokleknout, Nero ho zvedl za pravou ruku a po políbení ho posadil po boku na židli o něco nižší než jeho vlastní. Mezitím lid dal bouřlivé ovace oběma vládcům. Praetor, hovořící k publiku, tlumočil a vysvětlil slova Tiridates, kteří mluvili řecky. Podle Plinia staršího Tiridates I poté představil Nerona magickým svátkům (magicis cenis). Tacitus tvrdil, že Tiridates mě také zajímal všechny věci, Romane.

Veřejné slavnosti pokračovaly ještě nějaký čas po korunovačním ceremoniálu. Interiér Divadla Pompeje a každý kus jeho nábytku byl pro tuto příležitost zcela pozlacený, Řím proto toto datum připomněl jako „Zlatý den“. „Denní slavnosti byly v měřítku neméně honosném než v noci: Královské purpurové markýzy natažené jako ochrana před slunečním žárem. Nero, oblečený v zeleném a s čelenkou řidiče vozu, se zúčastnil závodu vozů. Na večerních rautech Nero ve zlatem vyšívaných rouchách zpíval a hrál na lyru za doprovodu citer. Tiridates Byl jsem ohromen a znechucen Neronovou extravagancí, ale on měl na Corbula jen chválu a vyjádřil Corbulovi překvapení nad tím, že sloužil takovému pánovi. [38] Neskrýval své názory na Neronův obličej a řekl mu sarkasticky: „Pane, máte skvělého sluhu v osobě Corbula.“

Na památku těchto událostí Senát ocenil Nerona vavřínovým věncem a titulem imperátora nebo vrchního velitele armád. V historii Říma není zaznamenán žádný příjem srovnatelný s touto velikostí a nádherou. Kromě obrovské částky vynaložené na slavnosti nesla římská vláda veškeré náklady na cestu Tiridates I a jeho družiny, a to jak z domovské země, tak do ní. Nero také daroval Tiridatesovi I padesát milionů sestercií.

Na jeho cestě zpět do Arménie, Tiridates, jsem viděl výstavu pankratia. Když viděl Tiridates, kterého jsem viděl, padl mu na záda a byl poražen jeho protivníky, zvolal: „To je neférová soutěž. Není fér, aby byl padlý muž, který padl. & Quot

Later, Nero summoned the Parthian King Vologases I to Rome several times, but when the invitations became burdensome to Vologases I, he sent back a dispatch to this effect: "It is far easier for you than for me to traverse so great a body of water. Therefore, if you will come to Asia, we can then arrange to meet each other."

It has been suggested that the visit of Tiridates I, an event that greatly impressed contemporaries, was adapted by Christians to become the story of the adoration of the Christ Child by the Three Magi. The Christian legend changed Rome into Bethlehem, the birthplace of the Ruler of the coming Kingdom of God, and replaced Tiridates I with that contemporary king who was already connected with Christianity through the Acts of St. Thomas: Gondophares, otherwise known as Kaspar.

Fragile Peace

Peace prevailed at this time throughout the Roman Empire. Nero therefore closed the gates of the Temple of Janus, which were never shut save in times of universal peace. When Tiridates I returned to Armenia, he took with him a great number of skilled artisans for the reconstruction of Artaxata. He renamed the capital Neronia in honor of the emperor he embellished the royal residence at Garni, nearby, with colonnades and monuments of dazzling richness and also the addition of a new temple. Trade between the two continents also grew, allowing Armenia to secure its independence from Rome. Rome now counted upon Armenia as a loyal ally, even after Nero's death and through the entire duration of Vespasian's rule in the East. Peace was a considerable victory for Nero politically.

The immediate dividend of the peace was Rome's ability to turn its full attention to the mounting problems at Judea, which broke into open warfare culminating in the First Jewish-Roman War just one year after Tiridates' coronation. Large numbers of legions were diverted to Judea from Syria, which would otherwise have been impossible. Nero became very popular in the eastern provinces of Rome and with the Armenians and Parthians. The name of Legio XII Fulminata discovered carved on a mountain in Gobustan (in modern Azerbaijan), attests to the presence of Roman soldiers by the shores of the Caspian Sea in 89 AD, farther east than any previously known Roman inscription. The peace between Parthia and Rome lasted 50 years, until emperor Trajan invaded Armenia in 114.

War with Alans and Aftermath

In 72 the Alans, a warlike nomadic Sarmatian tribe, made an incursion into Media Atropatene as well as various districts of northern Armenia. Tiridates I and his brother Pacorus, King of Media Atropatene, faced them at a number of battles, during one of which Tiridates I was briefly captured, narrowly escaping being taken alive. He was lassoed from a distance and caught, but he quickly managed to whip out his sword and slash the rope in time. The Alans withdrew with a lot of booty after plundering Armenia and Media Atropatene. The King of Iberia asked for protection against the Alans from Vespasian, who helped reconstruct the fortress of Harmozica around the Iberian capital Mtskheta, near modern Tbilisi. An Aramaic inscription found near Tbilisi indicates that Tiridates I also warred with Iberia during his final years. The exact date of the end of Tiridates I's reign is unknown various sources name Sanatruces as his successor. It is known that Tiridates' nephew, Axidares, the son of Pacorus II of Parthia, was King of Armenia by 110.

Franz Cumont in Les Réligions Orientales dans le Paganisme Romain ("The Oriental Religions in Roman Paganism") pointed out that Tiridates I was instrumental in the development of Mithraism in Rome, which ultimately became the most dominant Roman religion throughout the empire.

Tiridates I is one of the principal characters in George Frideric Handel's opera Radamisto and Reinhard Keiser's opera Octavia.


Tiridates II of Armenia

Tiridates II (Armenian: Տրդատ Բ , flourished second half of the 2nd century - died ca. 256), known in Armenian sources as Khosrov, [1] was an Armenian Parthian Prince who served as a Roman Client King of Armenia.

Tiridates II was the son and heir of the Armenian King Khosrov I, [2] by an unnamed mother. Tiridates II was the namesake of his ancestor, Tiridates I of Armenia and of his Parthian ancestors who ruled with this name as King. As a part of the Armenian Arsacid period, [3] he was also known as Khosrov. [4]

During the last years of his father's reign in 214-216, Tiridates II with his family where under Roman detention for unknown reasons which provoked a major uprising in Armenia against Rome. [5] In 215, the Roman emperor Caracalla with the Roman army had invaded Armenia [6] to end the uprising.

In 217 Khosrov I had died and Tiridates II succeeded his father as King of Armenia. [7] Tiridates II was granted the Armenian Crown [8] by Caracalla. [9] He was declared King of Armenia upon Caracalla's assassination [10] which was on April 8, 217.

Tiridates II ruled as King of Armenia from 217 until his death in 252. [11] After the death of Caracalla, Macrinus became the new Roman emperor and not so long after Tiridates II received his Armenian Kingship, Macrinus agreed to release Tiridates II's mother from Roman captivity. [12] After the Battle of Nisibis in 217 and the treaty that occurred after between Rome and Parthia, Tiridates II was officially restored to his Armenian throne [13] and his rule over Armenia was officially recognised.

At an unknown date during his reign, there's the possibility that the Mamikonian family immigrated from Bactria to Armenia. [14] Tiridates II was first the King in Armenia to persecute Christians in the country which continued with his predecessors. [15]

Partly due to his long reign, Tiridates II became one of the most powerful and most influential monarchs from the Arsacid dynasty. [16] In 224, the Parthian Empire was destroyed the last King who was Tiridates II's paternal uncle, Artabanus V of Parthia was killed by Ardashir I, the first king of the Sassanid Empire. [17]

In 226-228, Ardashir I after annexing Parthia wanted to expand his Empire which including conquering Armenia. Into two years of the conflict, the armies of the Romans, Scythians and the Kushans withdrew. [18] Tiridates II with his army was left in the end alone to continue fighting against Ardashir I. [19]

Tiridates II put up a stubborn resistance against Ardashir I [20] and wasn't defeated after no less than ten years of fighting. [21] After twelve years of fighting with Tiridates II, Ardashir I withdrew his army and left Armenia. [22] Tiridates II's military conflict with Ardashir I highlights the strength of Armenia in the time of Tiridates II. [23] Tiridates II died in 256 and was succeeded by his son, Khosrov II of Armenia. [24]


A Brief History Of Armenia

There are several theories about the history of Armenia. Legends opine that the descendants of bisbisnipote (great great grandson) of Noah, Hayk are known as the Armenians. It is said that after the floods, Noah’s Ark ran aground on Mount Ararat. Since then to mark this tradition, the Armenians call it their country and the place came to be known as Hayastan.

However, historians have spoken differently about the history of Armenia. Historians have linked the origin of Armenians to the birth of a tribal group in Hayasa-Azzi between 1500 BC-1200 BC. The tribals lived to the west of the Armenian plateau.

As the Hayasa-Azzi lived close to the Hittite empire, violent confrontations often broke out between the two. The clashes continued till the end of the Bronze age when the Hayasa-Azzi was finally defeated by the Hittites.

The rise of Urartu Kingdom

According to the history of Armenia, the Armenian empire fell under a group of kingdoms, referred to as Nairi (land of rivers) by the Assyrians between 1200 and 800 BC. These kingdoms finally assimilated with the kingdom of Urartu.

The kingdom of Urartu is a civilization that developed in between 800 and 600 BC is the East Asia minor and the Caucasus. The kingdom was known as the first Armenian empire.

King Aramu was the first to unite the empire as per the history of Armenia. The empire stretched from the Black Sea to the Caspian Sea and also spread across the majority of Eastern Turkey.

The Urartu kingdom enjoyed its maximum prosperity under King Sardui II. He extended the borders of the kingdom beyond River Tigris and river Euphrates, much similar to Lake Aleppo and Urmia.

Urartu was also known as the ‘kingdom of Ararat.’ Through the various manuscripts about the history of Armenia, it is learned that Urartu and Armenia were often referred to as the same country.

The Behistun’s inscription, carved in three languages in 520 BC is a prime example. Built under the orders of Persia’s Darius the great, the inscription refers to the kingdom as Harminuia in Elamite, Armenia in Old Persian, and Urartu in Babylon.

Between the end of the seventh century and early sixth century, the Urartu kingdom was substituted by the Armenian kingdom. Orontid, the Armenian dynasty ruled over this empire.

The Rule of the Orontid dynasty, the Birth of Armenian Kingdom

The dynasty of Orontid established their rule over the empire of Armenia after the fall of the Urartu kingdom in 600 BC. The Orontids had captured the Armenian empire during the invasion of the Medes and the Scythians. Around this period, the Armenians took to Iranians traditions and names.

The Orontids acted as provincial governors or satraps to the Persian kings. However, after the death of Persia’s Cambyses II, the Armenians led a revolution that was disrupted by Persia’s Darius the I.

Soon after the changes in the Persian Empire, the Armenian empire too was divided into many satrapies. In 480 BC, the satrapies had assigned troops for the Xerxes invasion. The proximity of the Persians and the Armenians were broken by the Macedonian conquest.

After the invasion of Alexander the Great, the Persian empire crumbled, and just like other regions, the Armenian empire was soon divided into two parts.

One region, Sophene or great Armenia was located between the Tigris headwaters Euphrates’s middle course. Later it was bifurcated into Sophene and Armenia.

The other region, Armenia Pontica or little Armenia was located between the headwaters of Ali and Lico and the Euphrates.

According to the history of Armenia, the different regions were subjected to different fates. Little Armenia came under the rule of the very powerful king Pontus in the second century BC.

Meanwhile, Sophene lost its independence and survived under the rule of king Cappadocia for a brief period.

A different Armenian history says that Great Armenia established itself as a state by escaping the rule of the Seleucids. The Seleucids could not capture the region because of its mountainous region which acted as a barrier against Greek invasions. The other reason was the Persian characteristics ingrained in the Armenians that involuntarily opposed Greek influence.

Armenia’s Second Kingdom

As per Strabo, during this time the Armenians started speaking one language, the Armenian language. Soon the Armenians announced their independence with the defeat of the Seleucides by the Roman empire.

Between 95 to 66 BC, under the leadership of Tigranes II the Great, the empire spread from the Caucasus to the present eastern region of Turkey, from Syria to Lebanon and across the ‘kingdom of three seas’- the Caspian Sea, the Black Sea, and the Mediterranean sea.

The capital of the second Armenian empire which was born cannot be located to date. However, Tigranes II succumbed in the hands of the Roman troops, and the Armenian major was ruled by the Romans.

The Advent of Rome

In 37 AD the Armenians were forced to surrender under the Parthians soon to be taken over by the Roman after 10 years. The Romans lost the empire shortly after.

Under Nero’s rule between 55-63 AD, the Romans again fought against the Parthians ruling over Armenia. Capturing the Armenian empire in 60 AD and losing it in 62 AD, the Romans finally captured the region in 63 AD. However, In the battle of Rhandeia, the Parthians lost. The Parthian king forcibly signed a treaty assigning his brother Tiridates the throne of Armenia. The crowning of the king took place under Nero’s rule. Thus rose Armenia’s Arcadis dynasty.

Armenia Christianized

The Armenian history records the Armenians as the first to officially be termed as Christians after its conversion in 301 AD, long before the Romans adapted to it.

According to the King Tiridates’ historic Agatangelo, the Christianization took place due to a clash between king Tiridates III and Son of Anak, Gregory.

The Armenian history says that Gregory was instructed to make sacrifices to goddess Anahit which he refused in the name of his faith for Christianity. Upon his refusal, he was subjected to severe torture which didn’t deter him from his opinion. Finally, he was ordered to be thrown into a deep well filled with snakes, a place where none had been before. But Gregory survived his time in the well with the blessings of a widow.

Meanwhile, several attempts were made by Diocletian, a Roman emperor, to seduce Hripsime. Smelling the danger, Hripsime had escaped to Armenia to seek protection.

Amidst this, Tiridates fell in love with Hripsime and wanted to be with her. After several rejections from Hripsime, Tiridates tortured and killed her.

As a traditional punishment marked in the history of Armenia, the king was transformed into a wild boar. He came back to his human form after rescuing Gregory from the pit after thirteen years.

Witnessing the miracle of being transformed into the human form, Tiridates decided to take to Christianity. He also baptized the Armenians and the official religion of the Armenians came into being.

Soon Gregory and Tiridates started destroying the Pegan’s worship places and started building churches.

The Armenian history also speaks about a vision of Jesus Christ that Gregory saw. Following the vision, Gregory built a church in Vagarshapat. The place came to be known as the Etchmiadzin meaning a place where the only-begotten descended.

Soon the Pegan priests were taught about Christianity. They became ministers of the new religion. Pegan children went on to priests in churches. Thereafter, Gregory left the kingdom and settled as a hermit. His son became a bishop and head of the church.

Despite several historical theories about Armenians, the period of 301 AD- the Christianization of Armenians and 404 AD- the initiation of the Armenian alphabets by Mesrop Mashtots will remain evidence of the Armenian history.

The clash of the Three-Byzantine, Arab, and Seljuk

In 591, the Persians were crushed by the Emperor Maurice of Byzantine. The emperor captured a vast part of Armenian territory. In 629 AD, Emperor Heraclius completed the capture only to lose it to Muslim Arabs in 645 AD. Following this, the Armenians came under the Caliph rule.

Being ruled by a prince, the region soon came under the pressure of being converted to Islam. However, a treaty was signed which allowed the Armenians to practice Christianity.

The Armenians went through an economic, political, and cultural renaissance between 884-1045 AD until captured by Byzantium.

Ani, a new capital was founded which had a population of 200,000 people and 1001 churches. Armenian history says that at this time the population of European capitals had not reached 20,000.

Armenia gained prosperity after Ani came into the picture. It is said that Armenia was said to have a political impact on neighboring countries after Ani was built. However, the country’s loyalty faded as the feudal system became powerful in the region,

The greater Armenia was finally conquered by the Seljuk Turks In 1071 AD. Fearing slavery and death, several families fled from Armenia to settled places like Poland, Cilicia, etc.

It is mention-worthy that among the escapists was Ani’s last king, Rupen, Gagik II’s relative who settled in Cilicia.

The Death of the Armenian Independence

In 1080, Rupen founded the Cilician kingdom also known as Little Armenia or Armenia Minor after arriving on the Mediterranean Sea’s Gulf of Alexandretta.

Thus the Rupenid dynasty was found which was a part of the Bagratid dynasty. Sis Sis became the capital of the kingdom. Although being squeezed between several Muslim states, the Christian kingdom was able to establish a powerful relationship with important Italian maritime cities that have been prospering for three hundred years. Colonies were built by Genoa, Venice, and Pisa on the kingdom’s coast.

The Mamelukes invaded Cilicia in the latter part of the fourteenth century. In 1375 the capital of Sis was captured by them which brought an end to the ongoing reign.

The last independent king of the Armenian kingdom, Leo VI escaped for exile in Paris where he breathed his last is 1393.

In the Armenian history, Armenia lost its sovereignty during this period for atleast the next six centuries and was ruled by several foreign kings.

The Dominating Rule of the Ottoman and Persian

The Armenian culture lost itself in the period between the fall of the Cilician empire and the end of the seventeenth century.

Tamerlane forced his rule in Eastern Europe and Central Anatolia at the end of the fourteenth century but soon his kingdom was crushed.

The Ottoman Empire and the Safavids dynasty in Central Iran rose during the middle of the fifteenth century. The two dynasties battled against each other for about a hundred years for capturing Caucasus areas and Eastern Anatolia.

The fight came to an end with the victory of the Ottomans. In 1585, the Ottomans successfully conquered Armenia’s eastern part.

At the onset of the seventeenth century, the Ottomans were forced to leave the Armenian territory by Shah Abbas I who failed in his repeated attempts.

While he was withdrawing from the kingdom, he demanded the Armenians migrate from Julfa city.

Following the incident, the city of New Julfa was founded by the migrants in Esfahan where they had settled. The region prospered commercially and culturally throughout the 17th century and early 18th century. The economic activities took place from India to Britain and Italy.

In 1736, the enmity between Persians and Ottomans settled with the defeat of the Ottomans by the Persians. The Persians established rule over the southern part of Transcaucasia which included Armenia.

As portrayed in the history of Armenia, the Persian Armenia soon feel into the hands of Russia and became a part of the USSR due to the Treaties of Gulistan and Turkmanchay,1813 and 1828, respectively.

The Armenian region which was still under the Ottomans aimed at getting independence. Revolution started in the latter part of the 19th century with the formation of revolutionary committees based on a model by the nihilists of Russia.

Sultan Abdul-Hamid struck back fiercely and the first mass killing of the Armenians took place in 1894, August-September.

The second Armenian massacre happened in 1895-1896 during which thousands of Armenians were slaughtered by Hamidiés.

Thus started the Armenian massacre which was to continue for the next thirty years under the regime of various Turks.

The Massacre

As the ‘Union and Progress’ party rose, the Armenians living in Turkey continued to suffer. The ‘young Turks’ tried to establish the supremacy of the Turks in the Ottoman region.

As the Turks had lost the Ottoman region in Europe, hey decided that the only way to expand was to reunite the Turks of Central Asia namely Tatars, Uzbeks, Kazakhs etc.

The idea of Pan-Turkism in the history of Armenia originated from two main cultures. The first ideology was that of Marxism which taught the Young Turks about equality which said that all Ottomans must be equal, if so then all Ottomans must be Turks and in turn Muslims.

The second ideology focused on the Turks of the steppes of Central Asia and their reunion as the expansion of the European region was getting out of hand.

The idea of Pan Turkism was opposed by Christians, Armenians, Indo-Europeans, and Kurdish minorities. The Kurds being Muslims had no problem in getting along with the Turks. But the Christians and Armenians being of completely different origins posed a problem in accepting the Turks. Thus, they had to be removed.

In a view to eliminating the Armenians, in 1909 the massacre of Adana was led by the Turks who grabbed the opportunity at the eruption of the first world war.

During this period, the young Turks started eliminating the Armenians referred to as “Metz Yeghèrn,’ the Great Crime, the Armenian Genocide.

The initial genocide of the 20th century took place between 1915 to 1923. The history of Armenia recorded the massacre of nearly 1.5 people. The Armenian genocide let to the deportation and death of people in the Syrian desert.

The survivors of the Armenian Genocide sought refuge in the Republic of Armenia.

The Republic of Armenia was born after the battle of Sardaraparat in which the Armenians defeated the Turks. Many people also took refuge in Syria, Israel, Europe, the United States, Egypt, and Lebanon.

In 1920, after the war, the Treaty of Sèvres forced the Turks to free the Armenians and hand over Armenia’s Ottoman territories.

The Turkish national movement rejected the treaty. The leader of the movement, Mustafa Kemal toppled the Ottoman sultanate and announced a national secular republic.

On 24th September, the Turks with the help of the Russians waged the Armenian-Turkish war. The war ended with the Treaty of Alexandropol signed on 2nd December 1920. The treaty marked the victory of the Turks.

However, on December 4th, Yerevan of Armenia was occupied by the Soviet Eleventh Army. This marked the end of the independent Democratic Republic.

Armenia became a part of the Soviet Union on 4th March 4th, 1922.

On 11 September 1922 the Treaty of Kars was signed which made Turkey give up the Batumi port in exchange for cities like Iğdır, Kars, and Ardahan.

The communist economic system-aided Soviet Armenia. It became an industrial economy from an agricultural one. Several villages transformed into cities. The Transcaucasian Soviet Federated Socialist Republic broke down in 1936.

Thereafter, Armenia, Georgia, and Azerbaijan gained the title of independent republics of the USSR.

During the fifteenth anniversary of the Armenian genocide, the Armenians protested on the streets for the incident to be recognized by the Russian government. However, the order was restored by the Soviet troops.

To steer clear of further protests, a monument was built honoring the ones who died in the Armenian genocide.

In Yerevan, a memorial was constructed in 1967 which consisted of a 44-meter stele. This symbolized the rebirth of the Armenians. The monument also had twelve monoliths in a circle which signified the twelve provinces which now belonged to the Turkish territories.

A flame burning in the center of the circle represents the memory of the deceased in the Armenian genocide. A 100-meters long memorial hall leading to the monument displays the names of the villages where the Armenian genocide took place.

Nagorno-Karabakh War

Armenia announced its independence on 23 August 1990 which was a year prior to the downfall of the Soviet Union. But Armenia’s independence wasn’t acknowledged officially until 21 September 1991. On this day the new Republic of Armenia was declared.

The history of Armenia mentions that the rivalry between Armenia and Azerbaijan regarding the Nagorno-Karabakh territory kept growing and resulted in war. The war continued even after a cease-fire notice in 1994 and is still unresolved.

Present Armenia

Since Armenia’s independence, it has gone through several developments even after blocked borders with Azerbaijan and Turkey. It has been referred to as “the Tiger of the Caucasus” since then and is appreciated for its high growth rate.

The region receives funds worth $1.5 billion every year which accounts for about 20% of the GDP. Although poverty exists, the government involves the export of powerful technology and human capital for development.

However, after the violent history of Armenia, it has been able to establish itself as a country that promises growth and has successfully maintained friendly relations with neighboring countries like Russia, Iran, and Georgia.

The development is funded by the international network of expats of the diaspora, who pay $ 1.5 billion each year: about 20% of GDP. Poverty is still widespread: to fight it the government supports exports focused on high technology and human capital and, although in the last five years the economic boom has been resized, Armenia is still a country with a strong growth thanks to the friendly relations maintained with the other neighboring Countries: Russia, Georgia, and Iran.


How Armenia &ldquoInvented&rdquo Christendom

ONLY A WEEK PRIOR TO HIS ATTACK on Poland in September, 1939, Adolf Hitler reportedly delivered a secret talk to members of his General Staff, urging them to wipe out the Polish race. “After all,” he argued, “who remembers today the extermination of the Armenians?”

Hitler was referring to the genocide of nearly 1.5 million Armenian Christians at the hands of Ottoman Turks from 1915 to 1923 in what is now eastern Turkey. Turkish authorities deny the atrocities ever took place, but the story of bloodbath in Armenia is one of the well-documented tragedies of our time.

Still, it’s unfortunate that Armenia (today located directly east of Turkey and west of the Caspian Sea) is now known for this story above any other. It says nothing about the people of Armenia, or the part they have played in global Christianity. For contribute they did, in a manner that might surprise even a seasoned church historian.

Tortured for Christ

No man has more stature in the Armenian church today than Gregory the Illuminator. While not the first to bring Christianity to Armenia, Gregory is, at least in the minds of Armenians, the nation’s spiritual father and the people’s patron saint.

Born into a wealthy family around 257, Gregory nevertheless had a rough beginning—his biographer, Agathangelos, tells us Gregory’s father murdered the Armenian king and paid for it with his life. But the boy was rescued from the chaos following the murder, and his new guardians raised him as a Christian in Cappadocia (east-central Turkey). There, according to Agathangelos, Gregory “became acquainted with the Scriptures of God, and drew near to the fear of the Lord.”

When Gregory’s tutors told him of his father’s wickedness, Gregory approached the murdered king’s son, Tiridates, to offer his service (all the while concealing his identity). Tiridates accepted Gregory’s offer, but when Gregory refused to worship Anahit, an idol the king had raised in gratitude for military successes, Tiridates became furious: “You have come and joined us as a stranger and foreigner. How then are you able to worship that God whom I do not worship?”

Tiridates tortured Gregory, hanging him upside-down and flogging him, then fastening blocks of wood to his legs and tightening them. When these tactics failed, he tried even more gruesome measures. Still the saint refused to bow the knee. Tiridates then learned that Gregory was the son of his father’s murderer, and he ordered that the missionary be thrown into a “bottommost pit” filled with dead bodies and other filth. There Gregory sat for 13 years, surviving only on bread a widow threw down each day after receiving instruction to do so in a dream.

Converting the King

At about this time a beautiful woman named Rhipsime arrived in Armenia, fleeing an enforced marriage to the Roman emperor Diocletian. Tiridates took a liking to her too, and took her forcibly when she refused to come to him. But “strengthened by the Holy Spirit,” she fought off his advances and escaped. Furious, Tiridates ordered her execution, and that night Rhipsime burned at the stake. Her abbess Gaiane soon followed her in death, along with 35 other companions.

The king, still lusting after Rhipsime, mourned her death for six days, then prepared to go hunting. But God visited on him a horrible punishment—Agathangelos calls it demon possession—reducing him to insanity and throwing his court into chaos. Tiridates’ sister had a vision to send for Gregory, imprisoned so long ago. People laughed at the idea Gregory might still be alive, but recurrent visions finally convinced a nobleman, Awtay, to visit his pit. Astonished to find the missionary living, Awtay brought him to meet the king, who was feeding with swine outside the city.

Tiridates, along with other possessed members of his court, rushed at Gregory. But Gregory “immediately knelt in prayer, and they returned to sobriety.” Tiridates then pleaded for Gregory’s forgiveness, and the king and his whole court repented of their sin and confessed faith in Christ.

Assessing Gregory’s Legacy

Scholars disagree over how much Agathangelos’s history can be taken at face-value. After all, he wrote his book in 460 (Tiridates is believed by Armenians to have converted in 301), and much of his story has elements of hagiography that lead one to wonder whether the events ever happened. But even skeptics acknowledge that Gregory was a real person with considerable ecclesiastical influence in Armenia—the signature of his son and successor Aristakes can be found among those ratifying the Council of Nicaea in 325. And even if we can document little about the man, his pre-eminence among Armenia’s heroes of the faith is unassailable.

Proč? First, Gregory persuaded the king to build a string of churches across Armenia, beginning with Holy Etchmiadzin— according to some scholars the oldest cathedral site in the world and an important pilgrimage site for all Armenians. The seat of the Armenian church would pass to other cities, but Gregory “established” Christianity in Armenia via this church.

Gregory also introduced Christian liturgy to Armenia. These rites consisted of psalmody, scriptural readings, and prayers recited in Greek or Syriac. After Mesrop Mashtots invented an Armenian alphabet at the beginning of the fifth century, both the Bible and the liturgy were translated into the Armenian language.

Most importantly, Gregory set in motion the mass conversion of Armenia to Christianity. According to Agathangelos, the king ordered all pagan shrines to be torn down, and Gregory proceeded to baptize more than 190,000 people into the new faith. Whether the nation converted as quickly as Agathangelos implies is difficult to discern. Certainly by the fifth century, Armenia was well on its way to becoming a “Christian” nation.

Armenia is an ancient—if not the oldest—model for what we now call Christendom. Church historian Kenneth Scott Latourette notes that the Armenian church “was an instance of what was to be seen again and again, a group adoption of the Christian faith engineered by the accepted leaders and issuing in an ecclesiastical structure which became identified with a particular people, state, or nation.”

Certainly the Roman Empire is a prime example of this, but Armenia is at least as old, and perhaps a more impressive example given the invasions and persecution it endured at the hands of the Turks (and before them, Arabs and Persians). Indeed even Byzantium attempted to bring Armenia within its orbit, but the nation resisted, arguing that its apostolic origins were on par with Rome.

So lest you assume Rome is our first example of Christendom, think again. Long may Armenia’s church endure. CH

By Steven Gertz

[Christian History originally published this article in Christian History Issue #85 in 2005]


Podívejte se na video: Tiridates III and Arsacid Armenia