Když se ženy staly jeptiškami, aby získaly dobré vzdělání

Když se ženy staly jeptiškami, aby získaly dobré vzdělání


We are searching data for your request:

Forums and discussions:
Manuals and reference books:
Data from registers:
Wait the end of the search in all databases.
Upon completion, a link will appear to access the found materials.

Ve středověku bylo obtížné získat řádné vzdělání pro muže a zejména pro ženy. Pokud ženy chtěly získat vyšší vzdělání, musely sáhnout po vyšším povolání - a připojit se ke klášteru.

V době, kdy římská říše padla v 5. století, bojové schopnosti a vojenské schopnosti nahradily vzdělání jako kritičtější. Zatímco ve středověku byly sociální a legislativní normy silně zakořeněny v římském a germánském původu, instituce vzdělávání byla na nějaký čas opuštěna. Jak však církev začala sílit, vyplnila prázdnotu rozvojem vzdělávacího systému pro náboženské účely.

Kláštery a kláštery se brzy staly centry pro učení a většinou to byli privilegovaní - mladí muži ze šlechty a vyšší střední třídy - kteří mohli získat důkladné vzdělání. Během této doby nebylo vzdělávání žen prioritou, protože se věřilo, že ženy jsou intelektuálně méněcenné.

Bohaté ženy musely mít ve středověku určitou gramotnost, ale jejich učení bylo určeno pouze k tomu, aby je připravily na slušné manželky a matky. Na druhé straně bylo podporováno vyšší učení jeptišek, protože musely porozumět biblickému učení. Nebylo tedy náhodou, že mnohé z prvních ženských intelektuálů byly jeptišky.

Některé konventní oběti zahrnovaly čtení a psaní v latině, aritmetice, gramatice, hudbě, morálce, rétorice, geometrii a astronomii, podle článku Shirleyho Kerseya z roku 1980 (svazek 58, č. 4). Spřádání, tkaní a vyšívání bylo také velkou součástí vzdělání a práce jeptišky, píše Kersey, zejména mezi jeptiškami, které pocházely z bohatých rodin. Očekávalo se, že jeptišky, které pocházely z nižších prostředků, budou v rámci svého náboženského života vykonávat namáhavější práce.

Jeptišky, které se zavázaly k nejvyššímu stipendiu, byly považovány za rovnocenné mužům jejich společenského postavení. Ctěni jako hlavy opatství měli větší moc než jejich ženské současnice.

Sestra Juliana Morell: První žena, která získala vysokoškolské vzdělání

Mezi nejstarší učenky jeptišek patřila Juliana Morell, španělská dominikánská jeptiška ze 17. století, která je považována za první ženu v západním světě, která získala vysokoškolské vzdělání. Morell se narodila 16. února 1594 v Barceloně a byla mladým zázrakem a její významný otec bankéř ji podle článku S. Griswolda z roku 1941 povzbudil k získání nejvyššího vzdělání. Hispánská recenze (Vol.9, No. 1).

Několik let poté, co Morellova matka zemřela, její otec uprchl se svou tehdy sedmiletou dcerou do francouzského Lyonu, aby unikl obviněním z vraždy. Právě tam Morell pokračovala ve studiu a učila se různé obory: latinu, řečtinu, hebrejštinu, matematiku, rétoriku i právo a hudbu.

Když jí bylo 12, Morell veřejně obhajoval své teze o logice a morálce. Pokračovala v obohacování svého vzdělání studiem občanského práva, fyziky a kánonu a brzy poté v Avignonu obhájila diplomovou práci před významnými hosty papežství.

Ačkoli není známo, který orgán udělil Morellovi titul, získala doktorát práv v roce 1608 ve věku 14 let. Na podzim téhož roku vstoupil Morell do dominikánského kláštera v Avignonu a o tři roky později složil v létě své poslední sliby z roku 1610, nakonec stoupající do hodnosti převorky.

Během svého 30letého působení jako jeptišky Morell publikoval řadu děl včetně: latinsko-francouzského překladu Friora Vincenta Ferrera Duchovní život (1617), příručka s názvem „Duchovní cvičení pro věčnost a malé přípravné cvičení ke svatému povolání“ (1637), historický text o jejím klášteře v San Práxedes Avignon a také poezie v latině a francouzštině. Morell zemřel 26. června 1653.


Volám Sr Silvaně na pevnou linku a ona se omlouvá, že nemá mobilní signál - byla ve sklepě. Nechodit v tichosti po ambitu, ale provozovat ubytovnu a pomáhat studentům, se kterými pracuje. Velkou část našeho rozhovoru trávíme povídáním o škole (chodil jsem do jedné, kterou provozuje Společnost Nejsvětějšího Srdce) a lidí, které známe, než si uvědomím, že ztrácím drahocenný čas na rozhovory, i když mě laskavě ujišťuje, že jsem prostě vyvolával nervózní pocit hosta bylo příjemné, než mi řekl o svém životě, než vstoupil do Společnosti.

"Jsem kolébkový katolík." Šel jsem do klášterní střední školy, kde někteří z nás koketovali s představami o životě kláštera, závoji a náboženskými jmény. Ale ve svých dvaceti letech jsem byla nezávislá, politicky aktivní a profesionální mladá žena. Pracoval jsem pro NALGO (z kterého se později stalo Unison), měl jsem vlastní byt, přítele, kariéru, společenský život. Dokonce jsem četl Guardian každý den! A přesto jsem se v hloubi duše začal cítit neklidně, protože jsem hledal Boha. Přišel jsem se setkat a poznat Společnost Nejsvětějšího Srdce, když jsem zjistil, že jedna z našich členů odborů byla sestra. To bylo už v roce 1993 a já jsem stále tady! “

Strážkyně ubytovny pro postgraduální studenty v Oxfordu, Sr Silvana vysvětluje, jak povaha její práce znamená, že žádné dva dny nejsou stejné.

"Moje dveře jsou po většinu času otevřené, aby se studenti mohli pozdravit, nebo kdyby potřebovali někoho, s kým by mohli mluvit." Mám mantru, že „Bůh poskytne“, což se studentům líbí a věří, že to pomáhá při řešení. Jsem také zodpovědný za webové stránky provincie a přítomnost sociálních médií, takže „ztrácím“ spoustu času na Facebooku a Twitteru! Myslím, že je životně důležité být v těchto místech, zvláště pokud pracujete s mladými lidmi. “

Na Twitteru jsem viděl někoho říkat: ‚Proč by měl ďábel mít všechny nejlepší tweety?‘

Sr Silvana Dallanegra RSCJ miluje vaření, čtení a fotografování Fotografie: Sr Silvana Dallanegra RSCJ

"Často se nám říká jeptišky." Je to druh zkratky - snadno srozumitelný obecný termín, který do značné míry vyplývá z nedostatku znalostí nebo z toho, že sledovali pouze sesterský zákon (jeptišky vedou „uzavřené“ životy a zřídka opouštějí své kláštery, zatímco sestry vyjadřují své povolání tím, že jsou „aktivní“ v komunitách. Ačkoli to děláte matoucí, říkáte jeptišce ​​sestrou, když ji oslovujete). Je to více než 40 let, co náboženští lidé vyšli z jejich zvyků. Byli jsme jedním z prvních sborů, kteří to měli v 70. letech jako nepovinné, a přesto média stále používají obrázky náboženských zvyklostí k popisu celého náboženského života.

"Doufám, že sestry lze poznat i podle jiných věcí, například podle toho, jaké jsou jako lidé." Když jsem byl ve Španělsku, jedna z našich sester, které jsem moc neznal, mi musela vysvětlit jídelníček. Jakmile jsme si objednali, paní na stole vedle nás se zeptala, zda jsme řeholnice. Neměli jsme na sobě žádné náboženské znaky, tak jsem se zeptal, jak to věděla. Víš, co řekla? „Je to způsob, jakým jste se k sobě chovali.“ Její dcera chodila do školy Nejsvětějšího Srdce a sledovala, jak jsou sestry spolu. „Bylo jasné, že se vlastně neznáte, ale bylo to tak, jak jste spolu byli.“ Bylo pro mě požehnáním, že se něco takového stalo tak brzy v mém náboženském životě. “

Povolání žen k náboženskému životu dosáhla v katolické církvi v Anglii a Walesu letos 25letého maxima. S povoláním, které přišlo přes Facebook (loni v září složila své sliby), Sr Silvana sdílí své rady pro ženy přemýšlející o tom, že udělají stejný krok.

"Ano, v náboženském životě mohou být těžké věci, ale ve všech oblastech života jsou těžké věci - manželství nebo výchova dětí není růžová postel." Je snadné být paralyzován v rozlišovací schopnosti. Jedna z našich sester, která vstoupila v 60. letech, si vzpomněla, že se kvůli tomu trápí. Někdo jí řekl: „To, co chceš, je spadnout tabuli z nebe a říct, že se přidáš k sestrám a budeš šťastná. Ale to se nestane! ‘Je to skvělý život. Pokud jste k tomu povoláni, stanete se ženou, kterou máte být. Do toho holka! "


Postavení žen ve středověké Evropě

Hrad Eltz, jeden z nejznámějších a nejkrásnějších středověkých hradů v Německu.
(Obrázek: Julia700702/Shutterstock)

Občanské právo a manželství ve středověké Evropě

Ženy ve středověké Evropě byly právně závislé na svých manželech. V oblasti občanského práva bylo ženám zakázáno podepisovat smlouvy, být svědky u soudu nebo si půjčovat peníze na jejich jména. To vše muselo být provedeno pod zákonnou pravomocí jejich manželů. Zkrátka vdané ženy byly na svých manželech značně závislé. Je zajímavé, že tato omezení existovala v mnoha evropských zemích až do nedávné doby.

Možná vás překvapí, že tyto zákony se nevztahovaly na svobodné dospělé ženy, kterým bylo dovoleno podepisovat smlouvy, půjčovat si peníze a dělat věci, které by se od právně odpovědného dospělého očekávaly. Ve srovnání s římskou říší to byla docela významná výhoda. V té době všechny ženy, bez ohledu na jejich rodinný stav a věk, potřebovaly mužského opatrovníka.

Toto je přepis ze série videí Vrcholný středověk. Podívejte se na to nyní, na Wondriu.

Podnikatelky ve středověké Evropě dokázaly chránit svůj majetek, pokud byly v obchodě, který byl odlišný od obchodu jejich manželů. Například pokud žena pracovala jako krejčí a její manžel byl sládek, jejich majetek byl od sebe zcela oddělen. Pokud tedy manžel čelil bankrotu, jeho manželka neměla žádnou právní odpovědnost za zaplacení jeho věřitelů. Termín femme podrážka (doslova “žena sama ”) byla vytvořena k popisu těchto žen.

Trestní právo a trest smrti

Na rozdíl od občanského práva na ženském rodinném stavu nikdy nezáleželo na trestním právu. Jinými slovy, když se vdaná žena dopustila zločinu, byly na ni uvaleny stejné sankce jako na neprovdané. Jediná výjimka byla v případě těhotenství: těhotné ženy byly osvobozeny od popravy nebo jakéhokoli druhu mučení. Navíc, bez ohledu na jejich rodinný stav, byly všechny ženy osvobozeny od určitých forem mučení středověkými soudy. Například ženy nemohly být zlomeny na volantu.

Místo popravy zločinců ve středověké Evropě - sekací blok a šibenice na dřevěné plošině. (Obrázek: Zhuravlev Andrey/Shutterstock)

V některých případech soudní systém ve vrcholném středověku zacházel s pachateli žen shovívavěji. Například vztahy osob stejného pohlaví, za které byl uložen trest smrti pro muže, nebyly pro ženy vůbec zločinem, protože takový vztah neovlivňoval lidskou reprodukci.

Ženy, které byly shledány vinnými z hrdelního zločinu, však takové štěstí neměly. Ve skutečnosti museli v té době snášet nejbrutálnější a nejbolestivější typ popravy: upálení na hranici. Na rozdíl od mužů, kteří byli odsouzeni k různým druhům poprav v závislosti na závažnosti jejich zločinů, měla ženská poprava pouze jednu formu.

Současníci tvrdili, že to bylo nezbytné pro zachování ženské skromnosti, protože jiné formy popravy byly považovány za nevhodné pro ženy. Ačkoli na tomto ospravedlnění může být něco pravdy, moderní historici označili za hlavní příčinu této praxe misogynii a také hluboce zakořeněnou podezíravost a nechuť k ženám ze strany mužů.

Politika a ženy ve středověké Evropě

Politicky mohly ženy dosáhnout nejvyšší úrovně suverenity. Mohly se stát královnami a vládnout nad královstvími, nebo se stát regentkami a vládnout jménem nezletilého dítěte. Ať už byla žena královnou nebo regentkou, vládnoucí dočasně nebo trvale, její schopnosti se nelišily od mužského vládce.

Tato rovnost sil byla jen proto, že středověká politika byla dynastická. Jinými slovy, kanceláře přešly z otců na syny. Při absenci legitimního mužského dědice by se tedy kancelář mohla dostat do rukou ženy. To platilo jak pro království, tak pro menší politické jednotky. Kraje procházely mezi rodinnými příslušníky, vévodstvími a dokonce i kastelány a#8211 oblastmi ovládanými jediným kastelánem v okruhu 15 nebo 20 mil. Ve vzácných případech tyto oblasti ovládaly ženy.

Ženy ve středověké Evropě však ve veřejných politických rolích zcela chyběly. Důvodem bylo hlavně to, že středověká města sledovala republikánštější formu vlády, ve které byli voleni úředníci a sloužili na stanovené období. Žena proto nemohla zdědit politický úřad. Situace se změnila až v poslední době. Je ironií, že demokracie byla v celé historii velmi nepřátelská k účasti žen.

Ekonomika a (téměř) rovné příležitosti

Ve středověké Evropě byly ženy na trhu relativně aktivní. Průzkum 100 cechů v Paříži v roce 1300 ukázal, že 86 procent bylo ochotno přijmout dělnice. Ačkoli některé společnosti vyžadovaly svolení od manžela ženy, získání zaměstnání nebylo nemožné.

Rovněž zde byl určitý pocit rovnosti, pokud jde o školení. Profesionálky mohly školit učně bez ohledu na jejich pohlaví. Nikdo si nemyslel, že by žena cvičící muže byla zvláštní.

Socha jeptišky na fasádě katedrály dobrého pastýře v San Sebastianu, Baskicko, Španělsko. (Obrázek: Roman Belogorodov/Shutterstock)

Náboženství a kláštery ve středověké Evropě

Je rozumné očekávat podobné trendy v náboženském prostředí, kde ženy v některých oblastech chyběly a v jiných se aktivně angažovaly. Mezi ženami například převládalo mnišství. Žena se mohla snadno rozhodnout stát se jeptiškami a žít v klášteře. Mohli dokonce povstat v řadách a jednoho dne velet ženskému klášteru. Ještě ve středověku byly kláštery velké organizace s různými záležitostmi a byly v nich umístěny desítky lidí. Vedení ženského kláštera tedy ženám umožňovalo uplatňovat moc nad ostatními. Tato moc byla obzvláště přitažlivá pro ženy urozené ženy, které nemohly dosáhnout statusu autority jiným způsobem.

Ženy však nikdy nemohly vstoupit do říší kněžství. Jinými slovy, nesměli zaujmout pozici ‘kulturního duchovenstva ’, protože to byli nevysvěcení členové církve, kteří nežili v náboženském institutu a nedodržovali konkrétní náboženská pravidla.

Časté otázky o postavení žen ve středověké Evropě

Ve středověké Evropě byla velká míra nerovnosti mezi muži a ženami. Ženy neměly právo volit ani si vybrat, zda se v některých případech chtějí vdát, mít děti nebo dokonce pracovat.

Ženy ve středověku dokázaly pracovat jako řemeslnice, vlastnit cech a vydělávat si svými způsoby. Za určitých podmínek se také mohli rozvést se svými manžely. V tomto věku žilo mnoho vynikajících autorek, vědců a majitelů podniků.

Ženy ve středověké Evropě mohly pracovat ve většině cechů. Kromě toho, že byly manželkami nebo matkami, často se rozhodly stát se řemeslníky nebo jeptiškami.

Většina žen ve středověku nosila kirtles, šaty po kotníky až po podlahu, které byly vyrobeny z barveného lnu. Mezi rolnickými ženami byla vlna příznivější a dostupnější možností. Dámské oblečení také sestávalo z poduniku zvaného pláštěnka nebo košilka.


Jeptišky, které kupovaly a prodávaly lidské bytosti

Americké jeptišky začínají konfrontovat své vazby na otroctví, ale k pokání je to ještě dlouhá cesta.

Kredit. Ilustrace Katrien De Blauwer, fotografie C.M. Bell a Joseph John Kirkbride, prostřednictvím Library of Congress Prints and Photograph Division Washington, DC

Paní Swarnsová je spisovatelkou deníku The Times.

Georgetown Visitors Preparatory School, jedna z nejstarších římskokatolických dívčích škol v zemi, dlouhodobě oslavuje vizi a štědrost svých zakladatelů: odhodlané skupiny katolických jeptišek, které na počátku 19. století prosazovaly bezplatné vzdělávání pro chudé.

Sestry, které založily elitní akademii ve Washingtonu, také provozovaly „sobotní školu zdarma pro jakoukoli mladou dívku, která se chtěla učit - včetně otroků, v době, kdy veřejné školy téměř neexistovaly a učit otroky číst bylo nezákonné, “Podle oficiální historie zveřejněné několik let na webových stránkách školy.

Když ale před několika lety začala kopat do záznamů kláštera nově najatá školní archivářka a historička, nenašla žádný důkaz, že jeptišky učily zotročené děti číst nebo psát. Místo toho našla záznamy, které dokumentovaly temnější stránku historie řádu.

Záznamy ukazují, že sestry z Georgetownu Visitation vlastnily nejméně 107 zotročených mužů, žen a dětí. A prodali desítky těch lidí, aby zaplatili dluhy a pomohli financovat rozšíření jejich školy a stavbu nové kaple.

obraz

"Nedá se dělat nic jiného, ​​než se zbavit rodiny černochů," napsala matka Agnes Brentová, představená kláštera v roce 1821, když schválila prodej páru a jejich dvou malých dětí. Z otrocké ženy zbývalo jen několik dní do porodu třetího dítěte.

Jeptišky likvidace černých rodin? Prohlížím církevní záznamy z 19. století již několik let a taková příležitostná krutost od vůdců víry mi stále bere dech. Jsem černý novinář a černý katolík. Přesto jsem vyrůstal a nevěděl jsem nic o jeptiškách, které kupovaly a prodávaly lidské bytosti.

Po generace byli zotročení lidé do značné míry vynecháni z příběhu o původu, který se tradičně vyprávěl o katolické církvi. Moje zprávy o univerzitě v Georgetownu, která profitovala z prodeje více než 200 otroků, pomohly v posledních letech upozornit na univerzity a jejich vazby na otroctví. Ale otroctví také pomohlo podpořit růst mnoha současných institucí, včetně některých církví a náboženských organizací.

Historici říkají, že téměř všechny řády katolických sester zřízené koncem 20. let 20. století vlastnily otroky. Dnes je mnoho katolických sester otevřenými zastánkyněmi sociální spravedlnosti a některé se potýkají s touto bolestivou historií, i když zákonodárci v Kongresu a prezidentští kandidáti debatují o tom, zda je třeba vyplácet reparace potomkům zotročených lidí.

Jejich přístupy se liší rozsahem a některé sestry vyjádřily pochybnosti, protože se obávaly, že odhalení minulosti je může nechat otevřené kritice. Ale když prohledávají své archivy a přemýšlejí o cestě vpřed, některé náboženské ženy vyvíjejí rámce, které mohou sloužit jako cestovní mapy pro jiné instituce, které se snaží uznat a odčinit svou účast v americkém systému lidského otroctví.

Sestry a představitelé školy z Georgetownu uspořádali sérii besed pro studenty, učitele, zaměstnance a absolventy, včetně modlitební bohoslužby v dubnu, která připomínala zotročené lidi „jejichž nedobrovolné oběti podporovaly růst této školy“. Zveřejnili online zprávu o držení otroctví v klášteře - článek školního archiváře a historika se také objevil na jaře v americkém katolickém historikovi - a digitalizovali své záznamy týkající se otroctví a poprvé je zpřístupnili veřejnosti.

Náboženský Nejsvětějšího Srdce, který vlastnil asi 150 zotročených lidí v Louisianě a Missouri, vypátral desítky potomků lidí, které kdysi vlastnil, a pozval je na vzpomínkový obřad do Grand Coteau v La. Při obřadu loni na podzim jeptišky odhalil pomník otrokům na místním farním hřbitově a pamětní desku na staré otrokářské čtvrti. Oznámili také vytvoření stipendijního fondu pro afroamerické studenty na jejich katolické škole, který byl částečně vybudován zotročenými dělníky.

"Nešlo jen o pohled do minulosti," řekla sestra Carolyn Osiek, provinční archivářka Společnosti Nejsvětějšího Srdce USA/Kanada. "Bylo to:" Co s tím teď uděláme? "

Sestra Osieková, která vedla výbor Společnosti Nejsvětějšího Srdce pro otroctví a usmíření, řekla, že její řád chce, aby potomci věděli, že jejich předci hráli zásadní roli při rozvoji a udržování kláštera a školy. (Řeholníci Nejsvětějšího Srdce jsou členy Společnosti Nejsvětějšího Srdce.)

"Bez vás bychom to nedokázali," řekla a popsala zprávu, kterou potomkům předal provinční vůdce řádu. "Tak dlouho jsme vás neuznali a mrzí nás to."

Ale hledání duše nebylo všeobecně přijato. Někteří potomci se odmítli zúčastnit obřadu v Louisianě, protože to považovali za příliš bolestivé. A některé jeptišky vyjádřily znepokojení nad rozhodnutím odhalit minulost.

"Mnoho komunit se nyní velmi angažuje v řešení problémů rasismu, ale faktem je, že jejich vlastní historie je problematická," řekla Margaret Susan Thompsonová, historička z Syracuse University, která zkoumala katolické jeptišky a rasy ve Spojených státech.

"Začínají konfrontovat svůj vlastní rasismus a svou spoluúčast na rasismu minulosti," řekla, "ale je to velmi dlouhá cesta."

Sestra Irma L. Dillardová, afroamerická členka Náboženského Nejsvětějšího Srdce, řekla, že některé bílé jeptišky se zdráhaly znovu navštívit tuto historii, protože se obávaly „být považovány za rasistickou a špatnou“. Pochválila dosud provedené kroky její objednávky a řekla, že doufá, že se udělá více.

Řekla, že zatím bylo uděleno pouze jedno stipendium, gesto, které popsala jako „token“.

A přestože by ráda viděla historii řádu otrokářství začleněnou do osnov škol, které založily, jen málo z těchto škol veřejně přiznalo svůj původ, řekla, navzdory rozsáhlému výzkumu, který byl proveden.

"Žádný ze školních webů nemá nic o zotročení," řekla sestra Dillardová, která byla také členkou výboru společnosti pro otroctví, odpovědnost a usmíření. "Bílili jsme naši historii."

Školní archivářka a historička Susan Nalezytyová na návštěvě v Georgetownu zjistila, že vazby řádu na otroctví byly mnohem hlubší, než se dříve propagovalo. Žádná z oficiálních historií nepopisovala rozsah otroctví sester ani podrobně nezjistila zisky jeptišek z prodeje lidí.

A více než deset let na webových stránkách školy vítaly jeptišky z Georgetownské návštěvy za jejich „velkorysost ducha“, když učili otroky číst, což je anekdota, která byla předávána ústní tradicí, uvedli představitelé školy. Tento jazyk, který zůstává nepodložený, byl z webu odstraněn v roce 2017.

"Výbor je šťastný, škola je šťastná, že nyní má informace, abychom mohli mluvit o této historii s autoritou na základě toho, co nám říkají listinné důkazy," řekl doktor Nalezyty.

Je to historie, která do značné míry zmizela z našeho veřejného povědomí, a to i mezi mnoha ze tří milionů černých katolíků, kteří tvoří asi 3 procenta katolíků ve Spojených státech.

Vyrůstal jsem v New Yorku a žil jsem jen pár bloků od kláštera, kde bylo knihkupectví a komunitní festival, který se stal vrcholem mého dětství. Katolické jeptišky vychovaly moji matku, moje tety, tři mé strýce a obě mé sestry. Moje matka a její rodina, která emigrovala z Baham na Staten Island, dokonce nějakou dobu žila na farmě, kterou vedla Dorothy Dayová, zakladatelka hnutí katolické dělnice a kandidátka na svatost. Církev, kterou jsme znali, se starala o irské a italské přistěhovalce, jejich děti a vnoučata a o kousky černošských rodin. Nikdy jsme si nepředstavovali, že by některý z jeho náboženských řádů měl vazby na otroctví.

Darren W. Davis, politolog z University of Notre Dame a spoluautor knihy „Vytrvalost ve farnosti?“ o černých katolících, řekl, že lidé často předpokládají, že většina černých katolíků jsou nedávní konvertité. Mnoho z nich ale patří rodinám, které předávaly víru z generace na generaci.

Někteří přijali víru po přistání ve městech jako Chicago a New York během Velké migrace, která nesla miliony Afroameričanů na sever, řekl. Ostatní mají hlubší kořeny. "Katolicismus sahá do staletí, zvláště v rodinách z jihu," řekl.

V raných desetiletích americké republiky si katolická církev založila svou primární oporu na jihu, v komunitách, kde bylo držení otroctví považováno za znak bohatství a prestiže pro farníky, duchovenstvo a jeptišky. Nebylo neobvyklé, že američtí kněží a jeptišky vyrůstali v otrockých rodinách a mnoho řádů spoléhalo na otrockou práci, říkají historici.

Jezuitští kněží, kteří například založili a řídili Georgetown, patřili k největším otrokářům v Marylandu. A protože na konci 18. a na počátku 19. století začaly ženy vstupovat do prvních katolických klášterů, některé si s sebou v rámci věna přinesly svůj lidský majetek, říkají historici. (Během své zprávy o Georgetownu jsem narazil na tuto historii.)

Bohatí příznivci a příbuzní jeptišek darovali konventům také zotročené lidi. Mezitím katolické sestry nakupovaly, prodávaly a vyměňovaly zotročené lidi. Některé záznamy ukazují, že některé jeptišky přijímaly otroky jako platbu školného nebo předávaly svůj lidský majetek jako platbu za dluhy.

Mary Ewens, autorka knihy „Role jeptišky v Americe devatenáctého století“, zjistila, že sedm z osmi prvních řádů katolických jeptišek usazených ve Spojených státech vlastnilo otroky ve dvacátých letech 19. století. V novější studii Joseph G. Mannard odhalil, že osmý řád také, alespoň na čas, udělal.

"Opravdu přišli definovat katolicismus ve Spojených státech," řekl doktor Thompson o těchto raných katolických jeptiškách. "V letech 1810 až 1820 přišly sestry v USA převyšovat počet kněží." Stanovily základní vzorce toho, co sestry dělaly v USA “

Některé jeptišky vyjadřovaly nechuť k otroctví, zatímco jiné popisovaly jejich neochotu prodávat lidi, které vlastnily, a záznamy dokumentují určité snahy udržet rodiny pohromadě.

Sestry z Georgetownu Visitation a Sacred Heart spojily rodiny, ve kterých manžela vlastnily jeptišky a manželku vlastnil někdo jiný. V každém případě sestry koupily manželky, aby spojily rodinu. (Jeptišky z Georgetownské návštěvy koupily také děti rodiny.) Karmelitánky z Baltimoru se staraly o některé starší otroky, když zeslábli. Sestry lásky z Nazaretu v Kentucky zůstaly tak napojené na své bývalé otrokyně, že se skóre vrátilo s dětmi a vnoučaty, aby oslavili sté výročí kláštera v roce 1912.

Doktor Mannard, historik z Indiana University of Pennsylvania, a další výzkumníci však zjistili, že finanční potřeby jeptišek - a přitažlivost neplacené práce - často překonaly jakoukoli neochotu vůči obchodu s lidmi.

"Navzdory mé odpornosti kvůli černošským otrokům možná budeme muset nějaké koupit," napsala Rose Philippine Duchesne, která ve Spojených státech založila Společnost Nejsvětějšího Srdce, v roce 1822. O rok později sestry Nejsvětějšího Srdce v Grand Coteau koupila jejich první osobu, zotročeného muže jménem Frank Hawkins, za 550 dolarů.

V roce 1830 sestry karmelitánky uvedly obavy z toho, že budou muset „zlikvidovat naše chudé služebníky“, aby vysvětlili svou neochotu přestěhovat se do Baltimoru z jejich plantáže na venkově v Marylandu. Od těchto námitek ale upustili poté, co se dozvěděli, že prodej pomůže splatit jejich dluhy a umožní jim ponechat si venkovské panství. Prodali nejméně 30 lidí, řekl doktor Mannard.

Téměř o deset let později se Charity Sisters of St. Joseph's v Emmitsburgu na Md., Kterou založila Elizabeth Ann Setonová, první Američanka původního původu, která byla svatořečena za svatou, souhlasila, že se budou řídit radou svého náboženského představeného, ​​který jim řekl mohli prodávat své „žluté chlapce“ se ziskem 10 až 12 procent „bez toho, že by někomu způsobili křivdu“.

Pokud jde o jeptišky z Georgetownské návštěvy, zisky z prodeje otroků by se během období expanze staly životně důležitou záchrannou linkou. Ve 20. letech 19. století se sestry pustily do budovatelské kampaně, která je nechala osedlat dluhy. Aby se zmírnila finanční zátěž, prodali v letech 1819 až 1822 nejméně 21 lidí, ukazují záznamy.

Doktor Nalezyty zjistil, že když se někteří kupující při placení zpomalili, sestry je vzaly k soudu.

Sisters of Charity of Nazareth v Kentucky, které vlastnily 30 lidí na emancipaci, byly mezi prvními sestrami, které se snažily napravit. Spojili se s dalšími dvěma řády - dominikány Svaté Kataríny a sestry Loretto -, aby v roce 2000 uspořádali modlitební službu, kde se formálně omluvili za své otroctví. V roce 2012 postavily Sestry lásky z Nazaretu pomník na hřbitově, kde bylo pohřbeno mnoho zotročených lidí. Doposud identifikovali tři potomky lidí, které kdysi vlastnili.

"Jejich příspěvky byly ignorovány," řekla sestra Theresa Knabel, která prozkoumala historii řádu a oslovila potomky. "Potřebovali jsme vědět, kdo jsou, znát jejich jména, znát jejich příběh a zviditelnit je."

Roslyn Chenier, afroamerická softwarová poradkyně v Atlantě, se dozvěděla, že její předky byly ve vlastnictví Náboženské Nejsvětějšího Srdce, když ji kontaktovala sestra Maureen J. Chicoine, která prozkoumala historii řádu a identifikovala desítky potomci.

"Byla jsem ohromená, ohromená," řekla paní Chenierová, která se zúčastnila obřadu pořádaného sestrami v Grand Coteau loni v září. "Bylo to velmi emocionální."

Paní Chenierová se cvičení vzdala před mnoha lety. Někteří její příbuzní ale zůstávají zbožní. Učení, že jejich předci vlastnili jeptišky, je ohromilo. Ale jejich vírou to neotřáslo, řekla. Neotřáslo to ani její silnou katolickou identitou.

To nepřekvapuje otce Gregoryho C. Chisholma, černého kněze, který stojí v čele farnosti sv. Karla Boromejského, Vzkříšení a Všech svatých v Harlemu. Má za sebou řadu rozhovorů o katolickém držení otroků. Konverzace jsou podle něj často bolestivé, ale jen málo černochů je překvapeno, když slyší o rasismu mezi duchovními.

Starší lidé si stále pamatují časy segregovaných lavic a segregovaných kostelů, řekl. Jiní se setkali s rasismem ve svých farnostech a v rámci svých náboženských řádů, i když si váží požehnání, která jim katolicismus přináší do života.

"Celá tato věc odhaluje způsoby, kterými nás náboženství nějakým způsobem zklamalo," řekl otec Chisholm, který říká, že je povzbuzen nedávným úsilím církve uznat její minulost. "Je to těžké. Je to náročné. Ale je to dobré. Je to způsob, jak může být naše církev obnovena, a tak to musí být. Musí se obnovit. ‘‘

V listopadu se Konference katolických biskupů Spojených států zabývala otroctvím v pastoračním dopise, který pojednával o rasismu uvnitř církve a žádal o odpuštění. V roce 2017 se otec Timothy P. Kesicki, prezident jezuitské konference Kanady a USA, omluvil za prodej zotročených lidí z roku 1838, který pomohl udržet Georgetownskou univerzitu nad vodou.

Sestry říkají, že mají ještě práci. Na návštěvě v Georgetownu se komise zaměřuje na hlubší začlenění historie do školních osnov. The Sisters of Charity of Nazareth are creating a permanent exhibit on their campus that will highlight the contributions of African-Americans to their congregation. The Religious of the Sacred Heart are weighing additional steps to promote inclusion and diversity and to eradicate racism within their order and in the schools they sponsor.

Sister Dillard and other members of her committee have already visited some of the schools founded by their order, sharing the history that their sisters have unearthed and urging young people to commit themselves to combating systemic racism.

She wants to make sure that students no longer grow up, as I did, without learning about the enslaved people who helped to build the church. She wants to make sure that we all know their names.


When Women Became Nuns to Get a Good Education - HISTORY

Select the community to which you would like to donate:

Caribbean, Central America, South America

More than 60 sisters serving in eight countries. Administrative center in Silver Spring, Maryland.

More than 60 sisters serving in eight countries. Administrative center in Silver Spring, Maryland.

Mid-Atlantic

Nearly 700 sisters serving in twenty states and two countries. Administrative center in Merion, Pennsylvania.

Nearly 700 sisters serving in twenty states and two countries. Administrative center in Merion, Pennsylvania.

New York, Pennsylvania West

More than 250 sisters serving in two states and the Philippines. Administrative center in Buffalo, New York.

More than 250 sisters serving in two states and the Philippines. Administrative center in Buffalo, New York.

Severovýchod

More than 500 sisters serve in New York (Albany and surrounding areas), Connecticut, Maine, New Hampshire, Rhode Island, and Vermont.

More than 500 sisters serve in New York (Albany and surrounding areas), Connecticut, Maine, New Hampshire, Rhode Island, and Vermont.

South Central

More than 400 sisters serving in 18 states and Jamaica. Administrative center in Belmont, North Carolina.

More than 400 sisters serving in 18 states and Jamaica. Administrative center in Belmont, North Carolina.

West Midwest

Roughly 500 sisters serving in 16 states and one country. Administrative center in Omaha, Nebraska.

Roughly 500 sisters serving in 16 states and one country. Administrative center in Omaha, Nebraska.


Despite evidence demonstrating how central girls’ education is to development, gender disparities in education persist.

Around the world, 132 million girls are out of school, including 34.3 million of primary school age, 30 million of lower-secondary school age, and 67.4 million of upper-secondary school age. In countries affected by conflict, girls are more than twice as likely to be out of school than girls living in non-affected countries.

Worldwide, 132 million girls are out of school.

Only 66 per cent of countries have achieved gender parity in primary education. At the secondary level, the gap widens: 45 per cent of countries have achieved gender parity in lower secondary education, and 25 per cent in upper secondary education.

The reasons are many. Barriers to girls’ education – like poverty, child marriage and gender-based violence – vary among countries and communities. Poor families often favour boys when investing in education.

In some places, schools do not meet the safety, hygiene or sanitation needs of girls. In others, teaching practices are not gender-responsive and result in gender gaps in learning and skills development.


When Women Became Nuns to Get a Good Education - HISTORY

As caretakers of children, family and community, it was natural that women were the nurses, the caregivers, as human society evolved. Nursing may be the oldest known profession, as some nurses were paid for their services from the beginning. This was especially true of wet nurses, who nursed a baby when the mother died or could not nurse her child. A woman whose infant did not survive birth, or who was ready to wean her child, or who was capable of nursing more than one baby, would accept employment as a wet nurse, usually going to live in the home of her employer.

The home, in fact, was the center of health care, and for the first two centuries after European exploration of North America, all nursing was home nursing. Even when the nation’s first hospital began in Philadelphia in 1751, it was thought of primarily as an asylum or poorhouse another century or more would pass before the public viewed hospitals as reputable and safe.

The Civil War gave enormous impetus to the building of hospitals and to the development of nursing as a credentialed profession. Initial wartime volunteers, however, often were seen as no different from “camp followers,” the women (sometimes mistresses and sometimes wives) who followed their soldier men. It was an era of sharp class definitions, and especially in the South, “respectable” women could not be seen in a military hospital.

Some women had the courage and common sense to defy decorum, though, especially in the North, where the US Sanitary Commission became the forerunner to the Red Cross. The best known of these women, of course, is Clara Barton—but her genius was in supply distribution and in development of systems for the missing and dead, not in nursing. Barton herself acknowledged that she actually nursed for only about six months of the four-year war and that other women did much more.

Perhaps the best known nurse at the time, was Mary Ann Bickerdyke of Illinois. A middle-aged widow, her accidental career began when she delivered money raised by local charities to the giant, if temporary, hospitals that the Union built at the junction of the Mississippi and Ohio rivers. After witnessing suffering soldiers who had literally no one to care for them, she went on to be the only woman that General William T. Sherman allowed with his army. At the Tennessee battle of Lookout Mountain, she was the sole nurse for some two thousand men.

In the Confederacy, the most prominent nurses were Captain Sally Tompkins and Phoebe Pember. Tompkins was commissioned as an officer in the Confederate army so that she could have the power to commandeer supplies. She converted her Richmond mansion into Robertson Hospital and established a reputation for extraordinary quality: Tompkins’ hospital had by far the lowest death rate of any facility in the North or South, even though physicians sent their worst cases to her. Her staff of six—four of whom were black women still in slavery—treated more than 1,600 patients and lost only 73, an uncommonly low number in an era before germ theory was understood.

Phoebe Levy Pember c. 1855

Phoebe Levy Pember has become somewhat better known since the Post Office recently included her on a series of Civil War stamps. A young widow from a wealthy, Jewish family based in Charleston and Atlanta, she went north to the Confederate capital of Richmond and eventually ran the world’s largest hospital. On an average day, Pember supervised the treatment of 15,000 patients, most of them cared for by nearly 300 slave women.

The war thus led to greater respect for nurses, something that Congress acknowledged in 1892, when it belatedly passed a bill providing pensions to Civil War nurses. More important, the war served as the beginning of moving the profession from the home to the hospital and clinic. The result was an explosion of nursing schools in the late nineteenth century. Usually these schools were closely associated with a hospital, and nurses—all of whom were assumed to be female—lived and worked at the hospital.

Often called “sisters” (as British nurses still are), their lives were indeed similar to those of nuns. Forbidden to marry, they were cloistered in “nurses’ homes” on hospital grounds, where every aspect of life was strictly disciplined. Student nurses were not paid at all, and because too many hospitals valued this free labor over classroom and laboratory time, many spent their days scrubbing floors, doing laundry, and other menial tasks. Curricula improved, however, in part because of the development of a tradition with caps: each nursing school had a distinctive cap that women wore after graduation, and because her educational background was literally visible every day, schools soon raised standards so that their graduates would affirm their quality.

There were more female physicians (and hospital administrators) during the 19 th century than most people realize today—and some of these female physicians recognized the need for nurses and worked to professionalize the occupation. Dr. Marie Zakrewska founded a medical school for women in Boston that was affiliated with her New England Hospital for Women and Children in 1862, during the Civil War—and a decade later, in 1872, she began an associated nursing school that was the nation’s first.

Linda Richards was its first graduate and thus is known as America’s first professionally trained nurse. Richards went on to establish her own precedent-setting programs as superintendent of nursing at New York’s Bellevue Hospital and at Massachusetts General Hospital she also set up the first nursing school in Japan.

Like most educational institutions at the time, these schools did not admit African Americans, and the informally trained black women who nursed during the Civil War seldom were able to obtain credentials. The first credentialed black nurse was Mary Mahoney, who graduated in 1879 from Dr. Zakrewska’s nursing school in Boston. As segregation remained the rule far into the 20th century, Mahoney led the National Association of Colored Graduate Nurses, which began in 1908.

During the four decades between the Civil War and the beginning of the twentieth century, the image of nurses moved from being viewed as somewhat less than honorable to a respected profession. The next century would bring still more changes, and nurses of the 19 th century would scarcely recognize the occupation as it is in the 21 st century. They would, however, agree that a world of difference has occurred in the care of patients, and that has been an unmitigated good—achieved primarily by women.


Empress Wu Zetian

The Tang dynasty (618-906 AD) was a time of relative freedom for women. They did not bind their feet nor lead submissive lives. It was a time in which a number of exceptional women contributed in the areas of culture and politics. So it is no surprise that Wu, born into a rich and noble family, was taught to play music, write, and read the Chinese classics. By thirteen years of age she was known for her wit, intelligence, and beauty, and was recruited to the court of Emperor Tai Tsung. She soon became his favorite concubine. But she also had eyes for his son, Kao Tsung.

When the emperor died and Kao Tsung took over, Wu was now twenty seven years old. In time she became a favorite concubine of the new emperor, giving birth to the sons he wanted. As mother of the future emperor of China, she grew in power. She managed to eliminate Kao Tsung's wife, Empress Wang, by accusing her of killing Wu's newborn daughter. Kao Tsung believed Wu, and replaced Empress Wang to marry the up and coming Wu Zetian.

Within five years of their marriage, Emperor Kao Tsung suffered a crippling stroke. The Empress Wu took over the administrative duties of the court, a position equal to the emperor. She created a secret police force to spy on her opposition, and cruelly jailed or killed anyone who stood in her way, including the unfortunate Empress Wang. With the death of Emperor Kao Tsung, Wu managed to outflank her eldest sons and moved her youngest, and much weaker son, into power. She in effect ruled, telling him what to do.

In order to challenge Confucian beliefs against rule by women, Wu began a campaign to elevate the position of women. She had scholars write biographies of famous women, and raised the position of her mother's clan by giving her relatives high political posts. She moved her court away from the seat of traditional male power and tried to establish a new dynasty. She said that the ideal ruler was one who ruled like a mother does over her children.

In 690, Wu's youngest son removed himself from office, and Wu Zetian was declared emperor of China. In spite of her ruthless climb to power, her rule proved to be benign. She found the best people she could to run the government, and treated those she trusted fairly. She reduced the army's size and stopped the influence of aristocratic military men on government by replacing them with scholars. Everyone had to compete for government positions by taking exams, thus setting the practice of government run by scholars. Wu also was fair to peasants, lowering oppressive taxes, raising agricultural production, and strengthening public works.

During her reign, Empress Wu placed Buddhism over Daoism as the favored state religion. She invited the most gifted scholars to China and built Buddhist temples and cave sculptures. Chinese Buddhism achieved its highest development under the reign of Wu Zetian.

As she grew older, Empress Wu lessened the power of her secret police. But she become increasingly superstitious and fearful. Sorcerers and corrupt court favorites flattered her. Finally, in 705, she was pressured to give up the throne in favor of her third son, who was waiting all these years in the wings. Wu Zetian died peacefully at age eighty the same year.

Want information on resources on Empress Wu? Clink here.

For a discussion of women within the family: Ancient China and India. Click here.

The unit Eyes of the Empress: Women in Tang Dynasty will tell you more about Empress Wu Zetian and other women of the period, and daily life in the glorious years of the Tang Dynasty,

Statue of seated Buddha that the Empress Wu Zetian had carved into the 1000 Buddha Caves at Luoyang, China. The face is suppose to resemble the empress.

Lyn Reese is the author of all the information on this website
Click for Author Information


Nun Abuse: How My Mother, a Former Nun, Suffered at the Hands of 'The Good Sisters'

Catholic priests have become synonymous with “abuse” in recent years, but they’ve never been the only people of the cloth guilty of inflicting physical and emotional pain on innocent victims. Seldom talked about are the rarely maligned women of the Church: sisters who intentionally abused fellow nuns behind convent walls. Nun abuse is that other dirty little secret of the Catholic Church—and it’s a secret that affected, and crushed, the spirits of scores of young women. My mother was one of them.

My mother entered the convent in the fall of 1957 at the age of 21, determined to save the world through her faith. She left nearly a decade later, beaten down physically and mentally, emaciated and fragile. On the early morning in which she finally exited, her head was bald in patches, owing to the hatchet-job-style haircuts the convent had subjected her to for years. She had no civilian clothes to wear—having given all of her worldly possessions up upon entering the convent—and so was forced by a pair of presiding nuns to wear ill-fitting clothing that she said smelled and a pair of mismatched shoes. She shook uncontrollably. Worst of all were her eyes. Her large brown eyes, wide and excited when she’d entered the convent, went listless and flat. In the words of my uncle, my mother’s youngest brother, who was horrified at the sight of her the morning she returned to their childhood home, “She looked like a mangy dog. A beat-up, mangy dog.”

“It was those nuns,” my uncle said, growing angry. “They were supposed to protect her, but they did just the opposite.”

Nun abuse remains little talked about in the church. There are a few studies that have been conducted, including one in 1996 that reported that as many as 40 percent of Catholic nuns in the United States (or around 34,000 sisters at that time) claimed to have been sexually abused in some capacity and that “all nuns who claimed repeated sexual exploitation reported that they were pressured by religious superiors for sexual favors.”

But most cases of the variety of nun abuse my mother was subjected to—emotional pain and physical tolls intentionally inflected upon nuns by nuns in positions of power—have gone unreported. In cases like my mother’s, the tales of abuse were passed along in hushed whispers, first in psychiatrists’ offices, then, later, to family members. In many instances, sisters suffered in silence, resigned to their fate, afraid to come forward. Nuns take vows of obedience. Historically, there were few, if any, means of reporting wrongdoing without breaking strict and rather ancient rules of church hierarchy. Consequently, there’s been little to no accountability. Young sisters, in particular, have been particularly vulnerable, as they’ve always been the lowest on the totem pole and expected to be the most obedient.

In my mother’s case, the stories of abuse came out in bits and pieces over the decades, mostly in the wake of two nervous breakdowns. Her hesitation to come forward was twofold. First, she, like so many victims of abuse—within or without the Church—felt as if it was her fault and that no one would believe her. Who, she wondered, would believe that “good sisters” could be so mean? Second, she worried that speaking up meant going against the Church she continued to love and believe in, even after she left the convent.

My mother had gone to live at a convent in Indiana just three months after graduating from college. She’d graduated with honors, and with an impressive resume. As a teenager, she’d met privately with President Harry S. Truman in the White House’s Rose Garden after being recognized for her work in student government. But it was a life of prayer—not politics—that most appealed to her. And so she sought out the “good sisters” of her convent. Her goal was to use her degree to educate and feed the poor.

When men become priests, they get to keep their names, cars, even bank accounts. Not nuns. When my mother entered the convent, she gave up virtually everything. And by everything, I mean everything. When my mother became a sister, she surrendered all of her belongings as part of her vow of poverty. That meant that her poodle skirts and saddle shoes, even the stories and plays she’d written in high school, were destroyed. She also lost her name. She entered the convent as Anne Virginia Diener and was promptly renamed Sister Aurelia Mary. She had no say in its selection it was decided upon by presiding nuns.

Visits home for a young nun were forbidden. Visits from family members were closely supervised. Incoming mail was censored, often seized. Letters from my her old college boyfriend? None of them ever reached my mother. They were intercepted by the presiding Mother Superior, as were packages from doting grandparents deemed “too excessive.”

My mother was at peace with her new name and surrendering her privacy. But soon came more invasive controls. There was the hair. Even though my mother’s brown curls could easily have been covered by the enormous habit she wore (her veil was like something out of The Flying Nun and could have covered any hair length), she was forced to have it cut off by the presiding sisters. The goal of the closely-shorn head, explained my mother’s younger sister, who also became a nun in the 1950s, was “to make everyone forget that we were women.”

Then there was the food, or lack thereof. Sisters were expected to fast for hours, sometime entire days, in a bid to show their faith. Those with low blood sugar, like my mother, passed out during peak fasting times. They were considered “unfaithful.” Instead of being given food to prevent additional fainting spells, they were told to pray harder. My mother did so, but passed out again. Her punishment? Longer periods of enforced fasting.

Even worse than food deprivation, my mother would later recount, was the lack of medical care. Sisters who complained of medical maladies were told to “pray it off.”

“Sisters who said they were sick were treated like they were making things up to get attention,” my mother’s friend Marian, who was also a sister at her convent in the 1950s, told me.

Even when my mother doubled over in physical agony, owing to abdominal cramps, and was scarcely capable of moving, she was ordered to get out of bed. Her pleas for medical care fell on deaf ears. It was a priest affiliated with the religious academy in which she taught who ultimately insisted upon getting her treatment, ordering a pair of nuns to take her to the doctor. The doctor on duty was appalled at her appearance, calling her a “bag of bones” before sending her on to the hospital, where doctors performed emergency surgery on her tipped uterus. She was additionally diagnosed with myasthenia gravis, an autoimmune neuromuscular disorder, which explained her extreme fatigue.

My mother was fortunate on a pair of levels. First, someone had intervened on her behalf—someone who held the most power in her convent community: a man of the cloth. His actions enabled my mother to circumvent the system. Sisters were property of the Catholic Church, and it was the presiding group of nuns who determined when, and if, any sister ventured out to receive anything, even medical care, from the outside world. “No sister was allowed to seek medical care on her own,” Marian told me. “Always she had to have at least one escort to any doctor’s appointment. If an appointment was allowed.”

Second, my mother’s treatment came in time. Other sisters in her convent weren’t so lucky, like one of her fellow nuns who complained repeatedly of a bad headache. “She complained for weeks, months,” Marian remembered. “By the time she finally got them to take her to the hospital, it was too late. They took a biopsy from the roof of her mouth and discovered cancer. It was everywhere. A big portion of her brain and a large section of her face had to be removed. It was horrible.”

My mother’s growing friendship with the priest who had helped save her—coupled with her popularity in the classroom with her young students—did not go over well with the nuns in command. She was removed from the classroom, with no opportunity to say goodbye to her young students, then demoted and assigned to the tasks of scrubbing floors and sorting convent correspondence. Pleas to re-enter the classroom resulted in more reprimands, more periods of enforced silence. That’s when the tears started, and didn’t stop.

In an effort to silence my mother and what the convent called her “nervous habits,” the punishments grew, my mother would tell me, “more severe.” It’s hard to gauge what exactly she meant, but family members report there were unexplained bruises. And my father has suspected that sexual abuse was a factor, owing to her later behavior in their marriage, but she never explicitly told him about inappropriate sexual contact. What is clear is that a piece of my mother died behind those convent walls.

My mother ultimately left the convent at the encouragement of the priest who had worked to get her medical care. It was the 1960s, and, he told her, with the coming of Vatican II and the growing women’s movement, there were new opportunities for women like my mother to lead a meaningful life and serve the Church as a layperson.

My mother was among the first in her “class” of nuns to muster the courage to leave. But she was hardly the last. Scores more would follow. Today, the once burgeoning population of nuns at her convent—some 800—has dwindled to a few dozen. Nationally, the population has similarly plummeted. In the 1960s, when my mother last wore her habit, there were 180,000 American nuns. Today, the figure has dropped by more than 75 percent, to just over 40,000, with new convents shuttering every year, owing to a depletion of funds, and interest. A 2008 study found only eight percent of Millennials have “ever” considered becoming a nun.

Many Catholics wring their hands over “the nun shortage,” lamenting the end of an era. I remain Catholic and my husband and I are sending our children to Catholic school, and so I understand, to a degree, the feelings of nostalgia. Good nuns and good convents can and do exist. And when they do, both are special things. But I understand something more. In my family, convents are not synonymous with warm, fuzzy places in which all is good and holy. In my family, a convent is known as the place that killed the spirit of my mother and the spirit of countless other young women.

Mary Pflum Peterson is a multi-Emmy-Award-winning producer for ABC News/ Dobré ráno Amerika. She chronicles her mother’s time in the convent, and the story of three generations of women in a decidedly complicated Catholic family, in her new memoir, White Dresses: A Memoir of Love and Secrets, Mothers and Daughter .

Illustration by Tara Jacoby. Photos courtesy of the author.

Share This Story

Get our newsletter

DISCUSSION

My one aunt is a former nun, who left the convent and became a Jew. I have another aunt who is still a nun, and she absolutely hates it. She is a free spirit, and only joined to escape a bad, abusive home situation, just like her sister did. The other nuns are terrible to her- they force her to eat in silence, they are verbally abusive, they make her feel like shit because she likes to wear the earrings, necklaces and bracelets I make her. She is an intelligent, beautiful, creative woman with so much to offer this world, but because she is nearing seventy, she cannot simply leave the convent. Proč? Because she has not paid into social security, she has no retirement despite working as a professor at the same university for more than for decades and having a PHD, and our family is not a family that comes from money. So she stays, miserable and depressed. She doesn’t even believe in god anymore, is disgusted by the pedophilia scandals and the church’s response to them, and is completely beside herself.

It makes me sad when I think about all of the things my Ciocia Asia would have done had she not joined, or left the convent like my Ciocia Mania. I know she never would have married and had children, but she’s the sort of person that would have joined the Peace Corps, and lived a life of service and activism. She’s pro-choice, she is pro gay rights and considers Cindymoo to be her niece and even bought us an iron with the little money she has when we got our own place. There are some really cool nuns out there, don’t get me wrong. Little Sisters of the Poor is an amazing organization. But a lot of nuns are cruel and awful, something I know from personal experience and from the experience of my Ciocia Asia and Ciocia Mania.


The Meaning of the Terms Nun, Sister, Monk, Priest, and Brother

Is there any difference between a nun and a sister? What about a monk are they priests or brothers? I have always been confused by these terms.

These terms are indeed confusing, because they are often used interchangeably even though they have technical differences. First, let's look at the difference between nuns and sisters. A nun is a woman who belongs to a religious order and takes the vows of poverty, chastity, and obedience. Their vows are publicly accepted by superiors in the name of the Church and solemn. In general, solemn vows are professed by members of religious orders after a period of temporary, simple vows. When bound by solemn vows, a woman is a nun but is commonly called "Sister" (although some orders use another formal title, like "Dame" or "Mother") when bound by simple vows, a woman is a sister, not a nun, and thereby called "Sister." Nuns recite the Liturgy of the Hours or Divine Office in common, and engage in some work to help support themselves.

Another distinguishing mark of nuns is that they live a contemplative, cloistered life in a monastery. "Cloistered" refers to living within the confines of the monastery behind the "papal enclosure." Nuns are permitted to leave the cloister only under special circumstances and with the proper permission. Moreover, visitors are not be permitted to enter into the cloistered area. When visiting these monasteries, like the Poor Clares' Monastery in Alexandria, a person may enter the public area of the chapel, but a wrought-iron screen separates it from the nun's side or "cloistered" side of the chapel. Also when visiting one of the nuns, the visitor is physically separated by a grill or other barrier from the nun who is in the cloister. Besides the Poor Clares, other strictly cloistered nuns are the Carmelites and Benedictines.

In some cases, the cloister restrictions are not as strictly enforced. Some orders of nuns, while technically cloistered, conduct works of charity or education, interacting with the public. For example, the Visitation Sisters are technically cloistered nuns but teach school.

With this understanding of the term "nun," the title "Sister" denotes a woman religious under simple vows, who is a member of a particular religious congregation. (The distinction between a "solemn vow" and a "simple vow" is a determination made by the Church when the religious community is established: members of religious orders make a final profession of solemn vows, and members of religious institutes or religious congregations make a final profession of perpetual simple vows, after a period of temporary simple vows.) These women religious also take the vows of poverty, chastity, and obedience live in community in a convent and share in a particular apostolate. These religious congregations may serve either a particular diocese under the immediate jurisdiction of the local bishop, or serve throughout the universal Church under the immediate jurisdiction of the Pope. Examples of these communities are the Sisters, Servants of the Immaculate Heart of Mary, Sisters of the Holy Cross, and Daughters of St. Paul.

Since the 6th century, monks and nuns following the Rule of Saint Benedict have been making the so-called Benedictine vow at their public profession of obedience (placing oneself under the direction of the abbot/abbess or prior/prioress), stability (committing oneself to a particular monastery), and "conversion of manners" (which includes forgoing private ownership and celibate chastity). A monk may be a priest or a deacon, who has received the Sacrament of Holy Orders, or a religious brother, who is not ordained. Monks live in a monastery, the word from which "monk" is derived. Depending upon the circumstances of the particular order, they may have a very strict contemplative, cloistered lifestyle, like the Order of Cistercians of Strict Observance (commonly known as the Trappists), or a less strictly cloistered lifestyle, like the Benedictines.

Just as an aside, these monasteries are referred to as abbeys when they are independent, self-sufficient, and have a certain number of monks or nuns. The head of the abbey is either the abbot or abbess.

Moreover, religious institutes or congregations of men include those of both priests and brothers, like the Oblates of St. Francis de Sales, and those of only brothers, like the Brothers of the Sacred Heart or Brothers of St. Francis Xavier. These men religious also take the simple vows of poverty, chastity, and obedience, live in community, and share in a particular apostolate, like education, health care, or other charitable work.

While this article has dealt with the fine distinctions of terminology, we must not forget that these individuals have totally dedicated their lives to God taken the vows of poverty, chastity and obedience serve the Church in special way work for the salvation of the world and strive for the perfection of charity in their own lives. They are an outstanding sign of the Church, and a witness to Jesus Christ.

Saunders, Rev. William. "The Meaning of the Terms Nun, Sister, Monk, Priest, and Brother." Arlington Catholic Herald.

This article is reprinted with permission from Arlington Catholic Herald.


Podívejte se na video: Djiha, Djiha.. - Jovan Jovanović Zmaj sa tekstom